Ráda bych se ještě zmínila o síle iluze. Tentokrát z jiného pohledu. Jde mi o to, jak je možné, že stále závidíme o co vše jsme přišli, proč litujeme, že jsme někde nebyli, proč si myslíme, že jsme o strašně moc přišli, když jsme nebyli na té které party? Stačí, když nám někdo řekne, že to tam bylo skvělé. Náhle zapomínáme na to, proč jsme tam nešli, že jsme se tam vlastně minule velmi nudili. Lidé nechtějí tvrdit, že čas tráví špatně a tak i nudnou sešlost označí rádi za přínosnou. Rádi ostatním tvrdí o kolik přišli. Snad jen proto, aby viděli jejich zklamání, aby sami sebe před nimi ujistili, kterak to bylo skvělé. Hostiteli také neřekneme, jaká to byla nuda. Je to slušnost, správná slušnost? Asi ano, jen sami bychom neměli sebe přesvědčovat o této iluzi.
Proč člověk má stále pocit že o něco přichází? Proč si prostě neuvědomí co ho baví, co ho bavilo a nedělá jen to zábavné. Proč si stále myslí, že i nudná sešlost je lepší než sedět doma nad prací? Je to závist, touha po iluzích, chceme pouze toužit po něčem, co jistě bylo skvělé?
Nevím, ale je to pro mě strašně zajímavé.
Síla iluze - závist nechtěného
Citron vymackany az na kuru...
Cítím se jako vyšťavený citron. Proč? Těžko říct, možná to bude tím, že nedokáži sportovat tolik, kolik bych chtěla, možná to bude tím, že cítím jisté znechucení nad svou situací uvíznutého listu mezi kameny v řece. Cesta dál? Ano, vede, ale není jich přeci jen příliš mnoho?
Chtěla bych běžet a běžet. Den, dva, týden...běžet někam pryč od toho všeho, co je teď ve mně, od toho všeho co mě svazuje. Je to skvělé, úžasné, je to báječné. Ano, nasadím úsměv a cítím se jako pták. Jenže je to tak? Je to tak, že tenhle svět je to nejlepší, co lze potkat cestou? Proč nemůže být chvíle oddychu. Skutečně už nikdy, nikdy, NIKDY,nebudu mít zpátky ten život, kdy jsem sice plakala osamělostí, ale kdy jsem mohla běžet kam jsem chtěla, kdy jsem se v záchvatu mohla sbalit a vyrazit stopem do Anglie, kdy jsem měla celé prázdniny na to naplánovat si, co chci vlastně dělat? Proč po celý zbytek života (nebo jeho významnou část) mám být uchycena v této kleci, lapena do okov a přivázána k vězeňské kouli. Ať bude ten život sebekrásnější, ať je sebekrásnější, stejně nemůžu prožít tu chvíli, kdy si dělám co chci, co nikoho dalšího neovlivní, co nemá svou strašnou daň. I když dostanu čas, stejně je podmíněný tím, že musím ten čas strávit užitečně, je potřeba uklidit, musím myslet na to, že za chvíli je ten čas u konce. Nepřipadá v úvahu ten všeobjímající pocit nekonečna na začátku prázdnin.
Nejsmutnější je, že taovéhle osudy si člověk vybírá sám. Je to krásné, je to úžasné, máte komu složit hlavu na rameno, máte koho obejmout, máte pro koho žít, není toho málo. Je to mnohem více, než byste měli bez toho. Jen proč z toho není alespoň na chvíli úniku? Celý život, který žiju je jen souborem povinností. Začíná povinnou školní docházkou, výlety s rodiči, pocitem, že musím dokončit vejšku, že z ní není úniku, ale že po ní si budu moci dělat co chci. Jenže pak přichází další část povinností ve tvaru rodiny. Prostě schémata vytvořená generacemi a generacemi, která člověku předepisují, jak se má, mělo by se žít. Všichni vštěpují, že nejde uniknout, že je potřeba každou etapu dotáhnout do konce. Jenže je to skutečně tak? Skutečně se stane něco strašného, když uteču na rok ze školy? Ne, nestane se vůbec nic. Jenom je to pro společnost nebezpečné, proto se z toho snažíme utéct. Snažíme se mít všechno co nejdříve za sebou, pokud jsme zodpovědní, jenom než ukončíme jednu věc, přichází už další krok, který pokračuje v povinnostech po té první. Práce, škola, děti, rodiče, byt,....tolik věcí, které musí člověk mravenčí pilnou prací neustále plnit. Jenže je to směšné.
Není divu, že se cítím jako vymáčknutý citron. Dělám to, co si myslím, že je nejlepší, dělám to, co je nejsmysluplnější, co mě nejvíc obecně baví, jen tím neustále znovu a znovu vjíždím do stereotypu, který se nedá rozbít. Vše je o plánování. Nejde už plánovat potichu, je potřeba plánovat nahlas a hodně dopředu. Takhle funguje svět. Nulová invence, nulová volnost. Pokud jste tedy rozumní. Pokud jste rozumní a racionální, pak přeci nebudete takové hlouposti dělat, protože by vám něco mohlo utéct. Jenže co nám uteče? Uteče nám smrt? Ne, ta nám neuteče. Uteče nám škola, práce, vědomosti? Směšné. Jde o to, co si definujeme jako důležité, až pak můžeme mít pocit, že nám něco utíká. Jinak zůstáváme jen obklíčeni pocitem, že stále o něco přicházíme, i když budeme dělat na 150%. Je hříchem prospat den, týden? Je hříchem být měsíc na cestách? Kdo definuje co je hřích? Kdo definuje co je smysl života? Já nikoho, kdo by měl tu pravomoc rozhodovat neznám. Hříchem je jedině to, co sami před sebou považujeme za hřích.
Dokážeme velmi dobře předstírat sami před sebou, dokážeme upravovat realitu, dokážeme iluzi přetvořit skoro ve skutečnost.
Chcí zpátky ten pocit, že můžu cokoli, že mám právo na to se nudit, že zítra a pozítří a za týden a za měsíc bude další den, že je jen na mě jak je strávím.
Smutné je, že pokud bych je měla, nikdy nebudu dělat vše, co si teď představuju. Čas, když je ho mnoho začíná ztrácet na ceně, díky čemuž s ním mrháme a nevíme, jak ho trávit, stáváme se pak jeho obětmi, místo abychom ho chytli za pačesy a pořádně ho využili. Proto ti, kteří mají nejvíce času a volnosti neví, co by měli dělat a přichází nuda. Protože jenom nedostatek času je ten správný stimulus k tomu, abychom čas pořádně využívali. Abychom si uvědomovali jak je dlouhá minuta, hodina, jenom nedostatek času nás učí, jak s časem lze zacházet. Jinak bychom potřebovali velmi silnou disciplínu, kterou měli jen někteří z nás, kteří si sami v sobě dokázali vytvořit pevný pracovní rámec, který dával jejich času smysl a naučili se s ním pracovat.
Síla iluze
Je náš život vůbec naším životem? Jsme páni svého myšlení, jsme páni svého rozhodování? Není to vše jen iluze, iluze umocňovaná sílou autosugesce. Chceme věřit tomu, že rozhodujeme o každém svém kroku, chceme být páni svého života. Jenže za jakou cenu? Zároveň totiž nechceme vynakládat přílišnou námahu. Jsme ve skrytu duše líní tvorové, kterým aktivita dělá strašně dobře, ale mají sklon se jí vyhýbat. Navíc rádi věříme, rádi podléháme iluzím, protože nás uvádí do takového toho metafyzického rozpoložení trochu pohádkového a trochu reálného.
Nevadí nám závislost na jiných, rádi se necháváme vést, unášet proudem. Nebýt ti, kteří musí rozhodovat.
A o čem mluvím?
Bavili jsme se s bráchou o zprávách. Kterak dokázaly vyšší síly nad námi vytvořit v lidech pocit, že potřebují vědět, co se děje ve světě kolem nich. Nepotřebují do něj zasahovat, nepotřebují to reálně vidět, stačí jim zprávy z tohoto okolního světa. Nutnost být seznámen se zprávami se prolíná všemi věkovými i inteligenčními skupinami. V podstatě vůbec nezáleží na tom, zda jsou tyto zprávy reálné, zda skutečně existuje ten ukazovaný svět. Důležité je, že máme iluzi informovanosti. Navíc pro vlády a pro svět okolo je vysoce pozitivní, že díky tomu, že iluzi uvěříme, zaplníme čas, který bychom jinak trávili nesmyslnými věcmi.
Svody, to je to, co vládne dnešnímu světu. Chceme být sváděni ke zlu, vždy tomu tak bylo. Člověk je tvor vysoce ovlivnitelný a navíc se rád nechá svést ke zlu. Zlo ho přitahuje, přináší mu uspokojení a všechny ty další věci. Netvrdím, že dlouhodobé uspokojení a netvrdím, že uspokojení větší než pozitivní konání, ale přináší aktuální požitky. Upřednostnění aktuálních požitků a spotřeby je cosi strašného a zrůdného, co je vidět mezi lidmi všude. Nejde přeci o to, co budu jíst za týden, ale že se mohu nažrat teď. nejde o to, zda budu moci jet v létě na dovolenou, ale že budu moci teď cítit ten pocit tepla v žaludku....
Bez selekce nespěje evoluce správným směrem
Již mnohokrát jsem si položila otázku, kam lidstvo spěje, k čemu jsme na světě a tak podobně. Poslední dobou mě ale stále více a více trápí otázka, kam spěje lidská genetická informace. Kam může mířit i sebezatvrzelejší genom, který dostává neustálé možnost odpočívat v podobě nejrůznějších léků, který se pravidelně musí křížit s degenerovaným genomem aby vytvořil dalšího jedince v populaci.
Lidé si rozmysleli, že je nehumánní, aby tolik dalších lidí umíralo. Tedy otázkou je, zda jim to připadalo nehumánní, či zda jen chtěli prostě více levných pracovních sil. Bez pracovníků není úrody, nemocní pracovníci toho tolik neudělají jako zdraví. Ať tak, či onak, každopádně se začali s obrovskou vervou zavádět medicínské zázraky v podobě pilulek a operací na všechno. Díky tomu dnes mnoho lidí neprožije nejednu dříve smrtelnou epidemickou nemoc jako například mor, tuberkulózu, vzteklinu, žloutenku...prostě lidský organismus nemusí být v pravidelných dávkách testován a podrobován zkoušce, zda stojí za to, aby přežil. Je pravda, že díky selekci nepřežijí mnohdy ani ti schopní, každopádně ti neschopní pochcípají s mnohem větší pravděpodobností (a v tuhle chvíli mluvím čistě jen o genetické informaci nesoucí špatné geny, které nejsou schopny vypořádat se s okolním světem a životními podmínkami tak kvalitně). Takže tato umělá skořápka byla vytvořena, abychom se nemuseli dívat na to, kterak naši blízcí umírají. Samozřejmě, že zatím věda ani medicína není tak daleko, aby dokázala zabránit všem nemocem, ani nemá dostatečné prostředky aby všichni lidé na světě mohli být léčeni.
Getické algoritmy stojí na představě o tom, kterak funguje předávání genetické informace v živočišné říši. Dochází zde k různým mutacím a potom jsou genomy podrobovány selekci, v níž s vyšší pravděpodobností přežijí ti lepší. Pak dochází ke křížení a tak dále. Lidská společnost, která by měla být pravzorem tohoto algoritmu však z něj začala vybočovat. Začíná dávat neustále více prostoru jednotlivým mutacím, které zachraňuje ve stále bizardnější formě a zapomíná na nepostradatelný krok selekce, který je tím základním kamenem k nalezení optima. Jak bude vypadat populace po několika dalších krocích, když zapomeneme na selekci a zvýšíme množství mutací? Je nepopiratelné, že množství mutací je zvětšováno - dříve pro křížení nebylo v podstatě použít genomy s některými predispozicemi, které prostě zapříčinily brzkou novorozencovu smrt, dnes ten samý genom může projít několika generacemi za rouškou soucitu i pocitu užitečnosti. Na práškách a přístrojích, nakonec pomocí umělého oplodnění (pokud nemůže přirozenou cestou) může zplodit dalšího potomka.
Tak tohle jsou věci, které mě v poslední době děsí. Mimo to, že psychická úroveň lidstva je děsivá. Nízkost cílů moderní společnosti je tak tragická a dechberoucí až si říkám, zda-li se jedná o stejné lidské plemeno jako jsou lidé, které znám já. Zajímavou myšlenku zmínil Coetze, který popisoval inteligentní design a napsal, že některými zastánci darwinismu byla vysvětlena lidská rasa, která není schopna svým inteligenčním aparátem pochopit svůj vlastní inteligenční aparát, evolučním omylem. Možná to tedy tak skutečně má být - možná má prostě zaniknout v prachu a přenechat místo silnějším a lepším. Jen mi bude líto, zda jen tak zmizí, aniž by místo ní nastoupila další generace bytostí. Bylo by mi upřímně líto, kdyby nepokračovala ta darwinovská evoluce. Určitě nebudu v tom světě žít. Ale ten pocit, že je za co bojovat, že existuje něco, co bude dál a dál pokračovat, dál a dál rozvíjet schopnosti a vědomí, to je pro mou existenci a fungování strašně důležité. Pak mi může být lidská hloupost ukrdená.
Pak už jenom ke sci-fi o nesmrtelném člověku. Jsou reálné? Stihne medicína svůj boj s degenerací genetické informace u člověka? Nezačaly se výsledky medicíny aplikovat na lidi příliš brzy? Protože možná bylo lepší ponechat medicíně předstih, vylepšit své výsledky, pak teprve až by dosáhla schopnosti udržet a modifikovat genom, začít s léčbami a záchranami. Nemůžeme se přeci bezhlavě pustit do záchrany vadných součástek, snažit se je zapojit do soukolí, aniž je umíme opravit.
Úplně nakonec ještě jedna otázka na zamyšlení. I kdyby medicína dokázala opravovat genomy. Neztratí tak touhou po dokonalém genomu u všech jakousi evoluční výhodu, schopnost adaptace, odchylky, které mohou být až zázračně užitečné a nepředvídatelně evolučně výhodné? Film Gattaca je takovou ukázkou "dokonalých lidí", kteří mohou i tak prohrát s docela obyčejným člověkem.
Ať tak či tak, zlé lidské vlastnosti jsou tak silné, že možná brzy bude jedno, jak je na tom medicína a zda po nás nastoupí další evoluční stupínek................
PhD.
Velmi zajímavý článek rozebírající studium PhD. z ekonomického pohledu
http://ekonom.ihned.cz/c1-49224660-titul-ph-d-jen-ztrata-casu
Hlavní závěry článku:
- 40 procent-O tolik se v letech 1998 až 2006 zvýšil počet doktorátů udělených ve všech zemích OECD.
- Doktorát nemusí přinést oproti magisterskému titulu žádné zvýšení příjmů. Dokonce může vést i k jejich poklesu.
- Průzkum na jedné americké univerzitě ukázal, že ti, kdo studia dokončí, nejsou o nic chytřejší než ti, kteří doktorát nezískají.
- Jen málokteří z letošní várky studentů, kteří se pouštějí do výzkumu, si připustí, že systém, do kterého vstupují, je možná navržen ku prospěchu druhých. A že ani tvrdá dřina a genialita nemusí stačit k úspěchu a byli by na tom lépe, kdyby dělali něco jiného.
Já jen dodávám, že v situaci, kdy je člověk na mateřské s velmi nepravidelným volným časem je doktorandské studium dle mého názoru tou nejlepší volbou. Nemluvš o tom, že je to možnost neustále se rozvíjet a učit nové věci. Zvláště tam, kde není tlak na výuku a sepisování sborníků a místo toho je ponechán čas na vlastní tvůrčí práci. Základem toho všeho je ale nejít si skvělého školitele se zájmem o téma, který nepotřebuje přenášet nezábavné všední povinnosti a místo toho se raději dělí o zajímavý výzkum a přenáší nadšení.
Uznávám však, že se svým přístupem k penězům a příjmům jsem pravděpodobně vcelku ojedinělá. Moje potřeby příjmů jsou i s dítětem pod průměrem. A přitom se do tohoto podprůměrného platu v pohodě vejde skvělé cestování atp. Nepřijde mi důležité "ZA KOLIK?", ale spíš "CO?" tedy hlavně v otázce práce. Takže pokud mi dáte úžasnou a zajímavou práci a budu mít alespoň na základní jídlo, pak budu spokojená a nic víc po vás skoro nebudu chtít - jen občas volno na to, abych mohla vyrazit pod stan užít si hvězdnou oblohu. Chápu mnichy v klášterech, protože je to přirozené. K čemu potřebuje člověk fyzické požitky, pokud nemá duševní rozvoj? A pokud má duševní rozvoj, pak už netouží po fyzických požitcích, protože je uspokojen i bez nich.
To, že počet doktorandů i vysokoškolsky vzdělaných lidí neúnosně roste a není vždy úplně jisté, zda ku prospěchu, je však neodiskutovatelný fakt.
Texty na graffiti
Tohle mě celkem zaujalo - graffiti v roce 1965 v Los Angles vs. graffiti v r.79 v Pompejich. Ne, že by se dějiny neopakovali, lidé neřešili ty samé problémy a nebyli stejně malí a ubozí. Takže v podstatě pozitivní zpráva. Lidstvo snad nespěje k úpadku. Negativní zprávou je, že lidstvo nepokročilo ani moc ve své kultivaci a pokroku...
Podzimní listí
Podzimní listí
Zelená mění se v okrovou,
stromy ze sebe setřásají šat,
jen mladé ženy uléhající na lože,
do nitek hedvábí skrývají žal.
Slunce již ubírá na síle
a vidět ho je stále míň,
o to však víc mé srdce těší,
když v šedivých temných dnech,
ucítím jeho zlatý dech.
Zvěř, ptáci, rostliny,
neví co počít,
zda skrýt se do díry,
či běhat venku začít.
Chmurné myšlenky zas střídá nadšení,
jak mraky se sluncem stále se honějí.
Pláče nám nebe,
či pláčeme sami?
nad sebou? nad zimou? nad létem?
důvodů dost vždycky najdem.
Sexuální život pozemšťanů
Proč spolu lidé tvoří manželství, proč tvoří páry,proč si dělají to strašné zlo neustálé interakce a dozoru? Není smysluplnější tvořit jen a pouze partnerství vyměňující si zkušenosti, schopnosti, kteří si poradí?
Samozřejmě, že ne. Kam se poděly city, emoce...Pokud budeme člověka brát jako robota, který nemiluje vánek na své kůži a pohlazení po zádech mu nepřináší jakési záhadné brnění v těle, pak ano. Je ekonomičtější, rozumější a smysluplnější oprostit se od nějakých zažitých rituálů a provozovat pouze partnerství.
Proč o tom všem mluvím, protože občas člověk uvažuje zda se jeho manželství nemění pouze v kooperaci, partnerství. Prostor na dva lidi neexistuje, existuje pouze prostor pro lidi 3. V tu chvíli však přichází problém. Pokud chtějí ti 2 něco dělat, není možné v podstatě mít osobní čas. I tak je toho času tak málo. Navíc jsou noci protkané obavami o to, zda někoho nevzbudíte, jestli je děťátko přikryté apod. Ano, krásné, ale čistě z praktické stránky věci nezbývá často energie ani prostor pro nějaké naivní dětské poznávání těl. Tedy ano, může tu být, ale musíte o tom přemýšlet. Už to není automatické, spontánní, síla okamžiku, ale promyšlené, plánované, často lehce nucené. Protože můžete snad když jste doma s dítětem najednou jen tak jeden na druhého skočit? Ha ha:-).
No dobře, začínám být trochu moc drsná, ale to jen proto, že mě to vcelku trápí. Jsou jisté jasné lidské potřeby, které utužují vztah, rozvíjí lásku, pochopení, vzájemné souznění, jsou to doteky, pohledy, soukromí. Bohužel málokdy se člověk dostane k tomu, aby se o tom s někým bavil, protože jsou to témata zakázaná a leda s nejlepšími kamarádkami tato témata probíráme. Rodiče pochopí, že jdete do divadla, potřebujete pracovat, ale špatně se říká, ať vypadnout, že chcete mít nějaký ten soukromý čas na sebe. A i kdyby to pochopili...pokud jednou měsíčně máte možnost hlídání, těch věcí, které byste rádi společně dělali je tolik, že na takové přízemní trapné věci nezbývá čas. Ano, začínám chápat soukromé romantické víkendy bez dětí. Nejde o to nebýt s dětmi. ne, jde o to pěstovat lásku.
Láska se pěstovat musí. Protože ať budete mít toho druhého seberadši, pak pokud mezi vámi bude komunikace na úrovni toho, co je potřeba zařídit, vyřídit, co se stalo, maximálně se zmíníte o práci, v hektickém běhu uvaříte, umyjete se, nahážete věci na hromadu a jen víte že na kopičce povinností přibývají další a další položky, pak na lásku a její pěstování úplně zapomenete. Jednoho dne zjistíte, že se láska vytratila a zbylo jen partnerství. A to není proč s tím druhým žijeme. Kdyby člověk věnoval lásce každý den i jen deset minut, dny by byly krásnější.
A povězte mi, jak to ti lidé dělají?
Výrobci,výrobky a další libůstky
Jsou věci, které mě jen tak nadzdvihnou a pak jsou také věci, které mě dokáží vytočit doruda. Nevím, kam tohle zařadit, možná spíše na omlácení vlastní hlavy o skříň....
A o co vlastně jde? Už dost dlouho zjišťujeme, že jsme žili v naivních představách o tom, kterak jsou potraviny různě škodlivé hlavně kvůli svému složení tukovému, cukrovému, možná jsme si říkali, že ta umělá sladidla asi nebudou tělu příliš prospěšná a že není dobré, když používají na zeleninu a ovoce moc postřiků, ale tak stačí to omýt, jíst normální jídla a bude to v pohodě. Takhle to u nás vypadalo. Pak jsme se taky hodně smáli tomu, jak to jídlo lidé řeší a tak vůbec.
Poté, co jsme zjistili, jak je to se složením potravin a vším možným, co může a nemusí člověku z nich hrozit, přečetli si výbornou knížku "Doba jedová" a M.si došel na vyšetření se štítnou žlázou a následně si přečetl co všechno k tomu může vést, jsme zkrotli.
A jako by se to tak nějak najednou všechno sesypalo. Teď jsem se zase dočetla, že kojenecké láhve jsou i velmi závadné a obsahují bisfenol A, stejně jako další tvrzené plasty na nádobí do mikrovlnek apod. Evropská unie po 10 letech výzkumů zasáhla a nařídila od 1.6.2011 zákaz prodeje kojeneckých výrobků obsahující bifenol A z prodeje. Tahle milá látka totiž působí neurodegenerativně, zvyšuje riziko rakoviny prsu, působí na štítnou žlázu a další velmi zábavné libůstky. To by byla ale asi jen jedna zpráva z mnoha. Asi tak stejně jako to, že v obchodních řetězcích dál kolují výrobky, které nesmí být prodávány. Ano, je to tak. Jenže my se mohli chytit za hlavu - mezi několika lahvičkami, které jsou zakázány a označeny jako vadné figuruje i naše lahvička, se kterou jsme krmili Terezku. Ach jo, co s tím má člověk dělat? Nebaví mě to. Látka se pomalu uvolňuje do potravin, takže nejhorší je snad skladování potravin v nádobě, ale stejně...
Jenže co s tím člověk nadělá? Nemá cenu si skákat, nemá cenu mlátit hlavou o zeď. Takových věcí je ještě asi milion a jeden. Z toho nic neplyne. Důležité je, že se člověk poučí, přidá k databázi a pokusí se podle toho nadále jednat. Nejde o to vyhnout se všem škodlivinám. A už vůbec nejde o to zasvětit život tomu, že budeme řešit, aby se nám do jídla náhodou nedostala nějaká škodlivina. Pak sice přežijeme bez nebezpečí z jídla, ale ztratíme tím podstatnou část života jiným způsobem. Nezbyde čas na to, abychom takto úžasně nabytého života nějak smysluplně využili. Takže asi nemá smysl chytat se za hlavu a řešit, nakupovat, šílet. Jen prostě udělat žebříček věcí, které nechci jíst, používat, provozovat, dýchat...a snažit se ho tak nějak automaticky a přibližně bez velkého přemýšlení nadále dodržovat. Jen pro mě je na prvním místě toho žebříčku prostě T....
Tak už se těším co milí výrobci, prodejci a podobní
pro příště zase zkusí na nás vykoumat.
Jo, člověk se nemá nad ostatními úplně ušklíbat,
když nějakou věc zdá se až nezdravě řeší,
může totiž občas nakonec skončit nedobrovolně s nimi ve stejné kaši.
Jeden den s mimčem
Musím říct, včera jsme se shodli, že máme šťastné miminko. To vůbec nesouvisí s tím, kolik starostí a stresů a zlobení nám přináší. To souvisí s tím, že si užívá života a pokud se dělají zábavné věci a může co chce, pak je šťastná a vděčná. Takže se to vyplatí. Jsou děti, kterým se nezavděčíte. Terezka se na nás v průběhu dne tolikrát směje, až to není hezké. A to vůbec nesouvisí s tím, že nám s úsměvem podává zrovna roztrhanou knížku.
Ale jak vypadá náš jeden typický den plný shonu, řešení a stresů? No zaprvé jsme oba nadšení z toho,co děláme ve škole a v práci, takže když už na to máme čas, přináší nám to radost a žádné starosti a stres.
Přesto hlídání dětí není zrovna ideální dovolená a nejlépe strávený čas. Občas se poštěstí a říkám si, že jsme si to všichni užili. Ale představa, že hlídám každý den mi nedá spát. Jakto, že se to těm ženám chce dělat? Proč netouží po něčem víc?
Varianta 1: "pohodovy den"
Terezka skvěle v noci spí. Tak od 9h večer do 8 ráno. K tomu jeste hodinku odpoledne (víc ani tuk, jedine když v noci spí míň. Takže ráno jeden z nás vstává tak v 6-6:30, dejme tomu Martin, vyráží do školy něco pracovat. Druhý (já) se sice v tom jednom společném pokoji probudí, ale pokud se nevzbudí Terezka, tak si může do 8 hodin chrupat. Pak nastává stres - rychle nakrmit Terezku, oblíct (teď když se venku ochladilo tak aspoň do 3 vrstev), udělat sebou vodu, vzít mlíko, ovoce, plenky. Vyrážíme. Ráno Terezce většinou kočárek nevadí. Rychle na tramvaj, metro, to má Terezka hlavně když jí lidi mávají ráda...Karlák. Předat Terezku v metru Martinovi. A druhý šup na přednášku.
Martin mezitím musí obrazit okolní hřiště a nechat Terezku pořádně proběhnout, pohrát na písku (od té doby co se jí to líbí, tak je aspoň chviličku klid). Na hřišti hrozí asi tak milion nebezpečí,ale je to lepší než na ulici. Navíc se tam Terezce líbí. Takže když se drží za kapucu, je šťastný človíček. Jen vy za ní musíte pořád šoupavým krokem chodit.
Po dvou hodinách další předávka a šup domů. Cestou ještě je potřeba vynahradit Terezce vzniklé strádání a tak spolu s tlačením jabka a vody (které jí vskutku v zimě moc nejedou) to znamená se ještě zastavit na hřišti. Rychle domů. Oběd. Terezka dlabe a tak maximálně pár kousků upadne, jinak pohoda. Pak se běhá kolem stolu, hraje na piáno, čtou knížky, a tak. Určitě není čas na to moc uklízet. Stejně mě Terezka většinou nenechá. Ale tak občas se povede, že umyju aspoň ty hrnečky. Hodinka nebo dvě utečou a Terezka jde do postýlky. Hraní se jí líbilo. V postýlce se zavrtá a já mám čas.
Co je v postýlce, začínám stopovat. Pokud to vyjde, bude spát aspoň hodinu, nebo o kousek víc. Třeba rychle využít, zase pokročit v programu, úkolech, projektech do školy...Jé, zase jsem něco stihla.
Pak je Terezka vzhůru. Venku to vypadá v pohodě. Dokonce se oteplilo na 15 stupnu, takze vyrazime ven, pro zmenu na hriste. Terezka si vyleze na skluzavku, narazí na chlapečka co je stejně starý jako ona a tak si s ním hraje, půjčuje mu bábovky a je jí dobře. Pak hupky šupky domů. Večeře, trochu si pohrát, začít vařit.
Přichází Martin. Nechám ho si hrát s Terezkou, vařím večeři. Terezka se koupe, čteme jí pohádku. Pak se navečeříme, rychle uklidíme bordel a hupky šupky do práce. Ještě zbývají tak 3 hodiny než půjdeme spát a je potřeba toho využít. Takže trochu práce. Pak rychle do postele, lehneme a spíme.
Varianta 2: Na ránu do hlavy
Začátek je obdobný. Jen s tím rozdílem, že Terezka už skoro neusne poté, co Martin odchází, takže to ještě zkoušíme, ale nic z toho není. Pak se plácáme doma. Venku je hnusně zima, ale vyrazit ven musíme. Vyrážíme. Venku mrznu, Terezka mrzne. Chce být ale za každou cenu na písku. Já jí z něj ale brzy beru, protože jsou v něm louže. Nasedání do kočárku je to nejhorší co jí můžu provést. Navíc když jí vyndám tak jak je unavená, spadne a praští se o asfalt. Další brek a moje obrovské stresy zda se jí něco nestalo.
Venku samozřejmě nechce pít, protože si to umanula. Jedeme domů. Oběd sní, ale vzteká se u toho jak tur. Vodu taky nechce a tak chtíc nechtíc, dělám jí mlíko. Je aspoň chvíli klid. Jak je unavená, tak po chvíli hraní usíná v postýlce a já mám klid.
Jenže venku jsou dělníci a po půl hodině něčím tak praští, že se Terezka probudí. Ze spánku nebude nic.Navíc Terezce to na dobré náladě nepřidá. Kňučí, nebaví jí si hrát skoro s ničím. Venku je hnusně, ale vím, že je to jediná šance. Navíc musím ještě něcdo koupit a vyřídit. Takže balím hromadu věcí (samozřejmě že se 3x vracím pro to, co jsem zapomněla za doprovodu miminčího rykotu). Vyrážíme ven. Nemáme pláštěnku a začíná chcát. Taky supr. Takže akorát dojedeme do té knihovny a koupíme chleba. Terezka se vzteká a chce ven. Venku je ale hnusně. Jedeme prostě domů. Kousek ji nechám projít i venku, ale akorát padá, jak je navlečená proti zimě a má jinde těžiště.
Doma se pachtíme. hračky mě ani Terezku už nebaví. Zkouším krtečka na you tube. Nezabírá to. Terezka akorát strhává věci na zem a zlobí. Odpočítávám minuty než přijde Martin. Kde nic tu nic. Konečně v osm přichází, protože se někde zdržel. Jakmile přijde utíkám se zavřít aspoň na záchod. Jsem na nervy, takže se ještě pro jistotu pohádáme o úplné hlouposti. Terezka se nechce ani koupat (to je u ní výjimečný stav) a do postýlky se jí nechce. Cche si cucat palec, to jí nenecháme, takže řve co to jde. Konečně usíná. Bytem se rozlehne boží klid. Sedám k počítači a snažím se zlepšit si náladu aspoň prací. Ale usínám u toho, takže zalézám do postele a doufám, že ráno se probudí Terezka s lepší náladou. Pak mi dojde, že do školy jdu zítra já, takže se mi nálada hned o 100% zvedne.
ps.moc takových dní na zabití naštěstí není, ale ukničenou Terezku občas máme. Ale jak píšu, hlavní záchranou v takových situacích je to, že se povětšinou v hlídání, takže se to všechno zvládat i dá.
Varianta 3: Nejpohodovější:-)
Ráno vstávám v 6:30. Snídaně, oblíct se a vyrážím do školy. Něco dělám, nějaká ta přednáška. V 18:30 to balím a jdu domů. Tam si pohraju s Terezkou, vykoupu jí, sním co Martin mezitím navařil a poto co Terezka usne ještě pracuju nebo si čtu a řeším blbosti na netu.
ps.bohužel tato varianta tento semestr odpadá. Vždy mám aspoň na 2 hodiny Terezku na Karláku na procházce, což mi vůbec doposavad nevadilo, jen teď začíná být venku pěkně hnusně, tak mi to asi vadit začne:-(.
Varianty se střídají skoro pravidelně, takže to není až tak strašné, ale ani úplně úžasné. Každopádně na vyřizování věcí, uklízení a podobné "nepodstatnosti" není příliš času:-).
Chvalozpěv na Matlab
Občas mám z něčeho skutečnou radost, občas pouze předstíranou, někdy nevím, zda jde jen o radost nebo o lepší průměr. Největší radost mi většinou dělají příjemná překvapení. Zda jich je hodně, či málo není až tak důležité, ale hlavní je, že občas se nějaké takové nečekané překvapení vyskytne.
Matlab byl pro mě dříve jen nějaký nástroj na tvorbu grafů, věděla jsem, že se tam dá numericky derivovat, provádět složitější výpočty, ale v podstatě jsem ho brala na roveň Octavu, který to uměl povětšinou také. Navíc jsem neuvažovala nikdy moc o tom, že by v Matlabu šlo skutečně kvalitně programovat. A ono jde, nebo nejde?
Matlab mě v posledních dnech jen a jen překvapuje. Poté, co jsem přešla na ČVUT jsem se v něm musela naučit aspoň trochu pracovat a nyní je to už můj velký kamarád. Postupně jsem zjistila jeho možnosti a až zázračné dovednosti. Nejen, že můžete tvořit grafy, výpočty, ale stačí dát funkci movie() poté co si jednoduše převedete obrázky na Frames pomocí F(i)=getframe pak dáte movie(F,1) a jede vám sekvence obrázků jako video. Chcete vyexportovat do avi? Stačí dát movie2avi. A tak bych mohla pokračovat dál. Chcete snad provést sekvenční selekci příznaků? Pak není nic jednoduššího, než použít funkce sequentialfs().
A takovýchhle příjemných překvapení Matlab skrývá spousty. Většinou začnu mastit složitě nějaký algoritmus a až pak zjistím, že už je všechno v Matlabu naimplementované. Oproti tomu, co jsem tvrdila dříve, že je potřeba naprogramovat všechno od začátku už to netvrdím - je dobré si některé věci zkusit. Na druhou stranu není špatné občas využít toho, že někdo před vámi se trápil s typickými chybami a vy můžete zkoušet implementovat novou metodu, nový algoritmus. Jen je dobré vědět, co dané funkce obsahují, podívat se do nich a ne je jen slepě používat.
Seriózné nervíky
Na začátek spojení, které mě dokonale položilo na squashi:-). A teď už ale seriózně...
Musím se znovu vrátit k neštěstí ve vlastní duši. Je to rozpukané rozhárané cosi co svírá moje srdce. Připadám si jako nešťastník zmítaný v silné bouři na moři, ze které ale není úniku. Připadá mu, že vše už je marné a že ať udělá cokoli, stejně to bude jen mrhání sil, které nepovede k žádnému zlepšení.
Podívám-li se na nás, připadá mi, že jsme dva hloupí berani, kteří nevědí, kdy přestat, kdy zapomenout na to, že se má s tím druhým bojovat. Je třeba hájit neustále vlastní pozici, je potřeba ukázat, že jsme lepší. Nemůžete přeci přenechat tu lepší trávu druhému beranovi, nemůžete jen tak odejít z boje se sklopenýma ušima. To by se vám všichni smáli. Jenže pokud ani jeden neodejde, může to vést k tomu, že oba odejdou řádně potlučení, pokud vůbec.
Nevím, co se to s námi děje. Co se to děje se mnou. Jsem skutečně tak příšerná? Skutečně v mém srdci není trocha respektu, tolerance a uznání? Tak to není. Cítím, že ve mně stále tyto věci jsou, jen je neumím vyjádřit. A čím méně je vyjadřuji, tím více je na mě naštvaný a zlejší a tím méně je vyjadřuju. Je to koloběh, ze kterého ani jeden nejsme schopni vyjít ven a přitom se to při každé otáčce zhoršuje. Zapomínáme na společnou zábavu, zapomínáme na to, jak to má ten druhý těžké, zapomínáme na to, že občas je potřeba si sám sednout do parku na lavičku nebo se jít proběhnout a všechno promyslet. Člověk má být občas sám se sebou, nechat myšlenky plynout, usumírovat si je a vyjít druhý den silnější, milejší a ochotnější. Jenže není kde být sám. Na našem bojovém poli není místa pro sezení na lavičce. V jedné místnosti s dítětem vám nezbývá než buď pracovat, nebo hlídat dítě, nebo sedět nápůl spící s hlavou vymetenou u počítače. Tenhle systém vede k tomu, že člověk nechce věnovat čas těm nejdůležitějším věcem. Přece není důležité, zda něco dodělám ve škole, pokud nebudu schopný milovat. Život není tím maratónem bez lidí, ve kterém si běžíte po své cestě. Život je i o lásce.
Mám strach, že láska ve mně a schopnost milovat jednoho dne úplně uvadne. Jak strašně mi chybí polibky s úsměvem, které přiletí mimoděk, objetí, které nikam nespěchá, které je trpělivé a nechá mě chvíli na nic nemyslet. Chybí mi sex bez spěchu a unavených očí. Chybí mi toho hodně. Jenže také vím, že stížnosti nikam nevedou. Není potřeba si stěžovat, je potřeba něco dělat. Ale jak, když vždycky do rána zapomenu svá předsevzetí?
Smysl života
Otázka smyslu života je snad nejvěčnější otázkou mezi lidmi. Co lidé dokázali pokládat otázky, tak se ptali na to, kde je ten smysl života, v čem.
Jiní lidé si dali za cíl shromáždit co nejvíc peněz ideálně ještě propojených se závistí ostatních. Snahou těchto je snad se předvést, zviditelnit svou osobu majetkem, který kolem sebe naskládali. Nezastíní ale to okolní bohatství právě toho daného člověka, který se snažil ukázat jak úžasný je? Není výsledkem toho všeho pouze hromada peněz, u které již nezávisí kdo je uprostřed? Ne, právě ti lidé okolo, kteří závidí dávají člověku uprostřed pocit vlastní důležitosti.
Další pak jsou zachránci světa, kteří se snaží spasit vše, co se nachází kolem nich. Snaží se zachránit kytičky i nosorožce, ryby i horniny v moři, indiánské chýše i komunistické mrakodrapy. Všechno co jen je napadne může být důvodem k ochraně, bránění a nepokojům. Otázkou je, zda jim při té vší aktivitě zbývá čas na to dozvědět se o daných problémech více do hloubky a řešit je tak, jak by bylo vhodné. Není to jen tak, že se snaží zviditelnit a ukázat celému světu, že oni tu také jsou, že oni mohou ovlivnit mnohé a hodně?
Někdo se snaží zkoumat své hranice. Dostat se až na okraj toho, co dokáže, použít všechen svůj intelekt, um i čas na to, aby zjistil, zda nedokáže jít ještě o kousek dál než ti ostatní. Život je pro tyto lidi maratónským během a otázkou je, zda si dokáží někdy užít své úspěchy. Je to ale úžasné. Vyzkoušet vše, co nám bylo do vínku dáno. Zjistit, jak byl ten nahoře, nebo souhra náhod při seskládání molekul, štědrý.
Někteří lidé se nemusí ptát a mají pocit, že vědí, že smysl života spočívá v jednoduchých věcech jako užívat si, prožít co nejvíce zábavy a smíchu. Tyto lidi nelze kritizovat. Nenašli náhodou oni ten správný lék na to, jak spokojeně prožít život? Jak využít minut, které nám byly dány? Třeba nám jen někdo nadělil určitý čas a teď se baví tím, jak s ním budeme schopni naložit, jak se s tímhle úkolem zvládneme poprat.
Já myslím, že smyslem života je najít vlastní rovnováhu. Mluví o ní v Číně, Indii, Japonsku, Tibetu..., nazývá se Tao, Jin a Jang...Jde o souznění duše a těla. Nalézt chvíli a stav kdy se cítíte dostatečně v pohodě abyste mohli zkoumat hranice svého těla. Neběžíte maratón, ale používáte svůj um pro cestu světem. Práce, kterou děláte je v souznění s vámi, není to boj. Netrpíte nedostatkem společnosti, nebo zábavy a přesto dokážete mnohé. Protože ve chvíli kdy sportem či zábavou očistíte mozek, pak mohou přijít zase chvíle spokojené a nerušené práce.
Dokáži někdy tuto rovnováhu nalézt? Není to jen chiméra, ke které se všichni bláhově upírají? Psychická pohoda vždy bude také záviset na lidech ve vašem okolí a proto nejdůležitěější částí nalezení rovnováhy je obklopit se těmi správnými lidmi, nebo se smířit s lidmi, které kolem sebe máte. Ale smířit se není myšleno jako poddat se jejich návykům a zvykům. Ne, jen je brát jací jsou a mít je takové rádi, až pak s nimi můžete bez zlosti komunikovat a fungovat. Cest je mnoho, otázkou je, zda některá z nich vede k vytouženému cíli.
Výzva lásky
Křesťanský film "V jednom ohni" určitě stojí za zhlédnutí. Není totiž v podstatě o křesťanství, ale o vztazích a jejich problémech. Natočen byl v podstatě na podkladě textu "Výzva lásky". Jedná se o 40 denní pouť pro zlepšení vztahu, který již není takový, jaký bysme čekali. Text je dostupný online na internetu dokonce i v pracovním českém překladu.
Co je hlavním pilířem Výzvy lásky? To, že člověk by měl být v lásce trpělivý. Netrpělivé lidi nikdo nemá rád. Jsme rádi, když někdo dokáže přenést přes srdce náš prohřešek, dokáže chvíli počkat, když nám něco trvá déle. Je potřeba tolerovat.
A trpělivost mi určitě chybí. Možná proto náš vztah je občas bojištěm na kterém není lehké být. Vydat se ale na takovou 40 denní pouť není žádný med. Je potřeba se rozhodnout, že chceme pouť dokončit a každý den brát úkol, který nám přísluší. Jít do toho je třeba s otevřeným srdcem, které chce milovat a vyřešit problémy vzniklé ve vztahu. Hned první den například začíná tím, že nemáte partnerovi říct nic ošklivého a pokud přeci jen chcete, tak raději mlčet. Člověk by neřekl, jak jsou tyto nové bobříky vlastně složité. Jenže to nemají být bobříky, které si splníte a pak už jdete dál. Má se jednat o věci, nad kterými se zamyslíte a pokusíte si je osvojit do svého budoucího života, aby vám nešvary nekazily vztah.
Ráda bych se tou cestou vydala. Doufat v to, že to, co je pošramocené a občas smutné může být napravené. Vím, že velký díl viny na neshodách v našem vztahu mám já. Vždycky dodávám - "Ale ty taky". Jenže to je další věc, která je ve Výzvě lásky zmiňována. Za lásku nemáte nic chtít. Láska má být bezpodmínečná. Pokud očekáváte, že každý váš dobrý čin bude odvděčen, pak budete pravděpodobně navždy nešťastní.
Ale trpělivost, to je i to, že si uděláme čas na vztah, že se nad ním zamyslíme, budeme se věnovat jeho rozvoji a pečovat o něj, protože je jako květina, o kterou když se nestaráte, tak uvadne. A toto není jen metafora ale smutná realita většiny vztahů.
Jesle
V zájmu zachování zdravého rozumu jsme se rozhodli, že by možná občas nebylo na škodu dát Terezku mezi děti - Terezka z toho bude beztak nadšená a my si přidáme alespoň nějakou tu hodinu času denně navíc. Jednou týdně dokonce i člověk může, aniž přijde o nárok na rodičovskou, takže v pohodě. No a jak to v takových jeslích vypadalo?
Musím říct, že jsem byla v podstatě příjemně překvapená - bylo nás tam na povídání hlavní sestry docela dost maminek ( a to už zápis byl dřív). Nabízejí buď celoměsíční hlídání - za 1200,- a 35,-/den na jídlo, nebo denní hlídání za 200,-/den. Prostředí v pohodě, jesle městské. Od roka až do tří let, asi 3 skupiny podle věku. Jediné, co mě na tom všem zarazilo bylo, že děti bez rozdílu věku mají jídlo po celý den stejné - takže snídani chleba s pomazánkou, pak ovoce, oběd polévka, hlavní jídlo (klidně guláš, rajská, ale i rýže, vepřové...), k tomu zeleninový salát a potom jako odměnu žužu bonbón. Odpoledne zase pečivo, nebo mléčný výrobek, k tomu trochu kravského mléka. K pití pořád ovocný čaj trochu slazený a odpoledne černý čaj s citrónem. Přišlo mi, že na roční dítě trochu drsné, zvláště když Terezku učíme na vodu a zbožňuje mléko, které by měla i správně ještě docela dost pít. Nevím, asi jsem hrozně záprďácká a někteří lidé dětem už v roce dávají pomalu hranolky se smažákem. Kdyby bylo Terezce 2 roky, tak si řeknu, že bomba.
Jinak ale musím ohodnotit z prvního dojmu pozitivně. První návštěva na hodinu je s maminkou, potom i další je tak, že maminka je vedle a dítě na ní může juknout, aby se nebálo. Pomalu natáhnout hodiny a bude to. Tak uvidíme. ještě to chce potvrzení od doktorky apod.
Terezka a squash
Tak jsme pokročili s Terezkou o nějaký ten další měsíc kupředu. Běhá kolem nás zvesela a zvesela také padá. To by všechno bylo v pořádku. Jenže náš sport pokulhává. Terezka zatím není schopná udržet směr kupředu, takže si s ní moc nezaběháme. Rádi bysme si zaběhali, ale když už jsme se vydali na squash, tak Terezka použila své silné hlasivky (ano, jsou stále vydatnější) a nenechala nás si zahrát ani chviličku. Čert vem těch 170korun, ale to, že jsme tím zabili čas, řešili to a hlavně si nakonec vůbec nezahráli, to nás skutečně trápí.
Naštěstí zatím na tenise nás nechá po většinu času si zahrát - otázkou je, jak dlouho se ještě bude tenis moct hrát (jezis, tak me napada, ze to fakt leti a vlastne uz tu zase je skorem podzim:-(.
Jinak je s Terezkou o dost větší sranda a když se jí chce, tak nám i rozumí.
Kognitivní architektury
Snaha sestrojit robota podobného člověku natolik, aby s ním mohl komunikovat, spolupracovat a ideálně mu být i přítelem, vedla ke zjištění, že toho nelze docílit bez co nejlepšího pochopení lidského mozku. Původně rozdílné oblasti informačních technologií, neurověd, filozofie, psychologie a mnohé další se propojují, aby konečně daly pomalu vzniknout jakési vědě o všem. Otázkou je, zdali lidský mozek může takto odlišné a do veliké hloubky prozkoumané oblasti všechny pojmout a informace z nich si usumírovat. Nenastane problém s tím, že pouze vznikne samostatné odvětví, které si z daných oborů vybere pouze něco a dál se bude rozvíjet svým vlastním směrem? Udrží se původně výborná myšlenka? To je jedna otázka.
Druhá věc je, zda jsme schopni pomocí své mysli schopni sestavit architekturu, která by byla dostatečně věrnou kopií lidského mozku. Nakolik jsme schopni pochopit sami sebe a nakolik je to vůbec pochopitelné? To jsou otázky plynoucí hlavně z filozofie.
V současné době bují množství kognitivních architektur, z nichž každá se tváří jako ta najlepší, ale bohužel zatím žádná nedocílila uceleného fungování. I když se jedna část lidí zabývá vizuální percepcí, druhá řeší auditivní vstupy, třetí techniku, čtvrtá řeší propojení daných vstupů, tak nastává problém v tom, že každá z laboratoří se věnuje té dané části a aby ji mohla dělat na dostatečné úrovni, tak musí zabřednout do nejnovějších algoritmů a zapomene například právě na psychologické a kognitivní aspekty. Je pěkné, že ve výsledku se někdo snaží tyto vstupy synchronizovat, ale vede tudy skutečně cesta? Na to by měly odpovědět nejrůznější kognitivní systémy jako například SOAR, CLARION, ACT atd.
Mimo těchto kognitivních architektur, které se snaží vytvořit jakousi ucelenou stavbu lidského mozku stojí modely, které si nedělají nároky na to tvářit se jako ucelené systémy, ale jde spíše o jednotlivé teorie - například modelling field theory od Leonida Perlovskeho, hierarchické neuronové sítě, tower of knowledge apod. Ty jsou jen nástrojem k vytvoření nějaké následné architektury.
Proč o tom všem píši? Protože samozřejmě lákadlo toho vytvořit si vlastní architekturu je obrovské. Jenže. Stojí tu několik jenže. Zaprvé je to oblast již dosti obsazená, i když veskrze nová a zatím se nikomu řekla bych nepodařilo pořádně prorazit. Navíc netuším, jestli mám dostatečné znalosti a aparát k tomu, abych se snažila prorazit - ještě ne, ale jde o to, kdy ta chvíle nastane. Dále je třeba si skutečně v klidu sednout a ideálně zažít trochu nudy a jen sedět a přemýšlet nad tím, jak dát dané znalosti a dosavadní architektury dohromady. Jaké vlastně budou základy toho, co se budu snažit vytvořit? Protože jakmile se do toho jednou pustím, už půjdu nějakou cestou. Jaká ta cesta bude, to je druhá otázka...
Z čeho pramení nezdary dnešní snahy o "environmentalismus", ale i všeho dalšího
Problémem dnešní společnosti je, že díky tomu, že ji nezužují žádné velké problémy, zbývají i lidem méně intelektuálně nadaným příliš velké časové prostředky, které je potřeba nějak využít. Jak správně společnost zjistila, je třeba tyto lidi nějak ukotvit a nenechat je do ničeho kecat. Proto je stále velmi legální alkohol, proto v každé domácnosti narazíte na televizi, nebo 2, nebo 3...je třeba zaměstnat nevyužité lidské duše, které by stejně těžko přišly s něčím převratným. Příliš mnoho času naopak u nich vede k vymýšlení věcí, na které prostě jejich intelekt nestačí (a to není míněno nijak zle).
Dřív fungoval jasný řád - byli tu ti, co veleli, co řídili společnost a rozhodovali, pak ti, kteří na ně pracovali. Aby vůbec stát, potažmo lidé přežili, museli všichni pracovat a času mnoho nezbývalo. Potom přišla industrializace, nástup demokracie a lidem, kteří netušili, co si s tím počít, spadnul do rukou čas a navíc moc rozhodovat. Co je ještě horší, přišla s tím i tvrzení, že všichni jsou si rovni, což je největší zrůdné tvrzení na světě - protože se za ně bojuje a tvrdí se, že kdo mu nevěří, ten je nacista či někdo ještě horší. Jenže tak to není. Správně by tvrzení mělo znít "Všichni jsou si rovni v příležitostech". Kdo na to nemá, nemůže do toho kecat - kdo na to má, nezáleží, z jaké rodiny pochází. Jenže tak to v tomto světě nefunguje. Slovo kdejakého neumětela, který neumí do pěti počítat, ale zvládne držet billboard má kolikrát větší (a hlavně slyšitelnější) váhu, než slovo vědce či inteligentního člověka, pod jehož úroveň je se hádat.
Tento svět hubí sám sebe. Lidé bez schopností se dostávají do vysokých funkcí, lidé bez schopností zakládají nadace, firmy, strany, organizace...
A pak můžeme lehce narazit na lidi přivázané ke stromům, kteří ostatním, kteří v tu dobu raději pracují a snaží se dělat něco smysluplného s tím, že věří, že o přírodě bude rozhodovat zase někdo k tomu poučený, ničí budoucí lesy, kam by se rádi v době odpočinku uchýlili. Tito lidé budou používat nelogické argumenty a nikdo jim je nebude schopen vymluvit, protože prostě nedokáží argumentaci založenou na logice pochopit. Nikdo je nepomlouvá jako lidi - pomlouvám jen to, jak tráví svůj čas. Evidentně nejsou nikterak vážně zaměstnaní, už to samo by mělo být alarmující. Demonstrace, stávky atp. by měly být jen výjimečně používané nástroje, kdy zvláště inteligentnější část národa se snaží upozornit na některé problémy, které mohl někdo z jakýchkoli (ať již lobbistických či hlouposti) důvodů přehlédnout.
Dalším základním problémem demokracie je, že se strany MUSÍ snažit zalíbit většině obyvatelstva, pokud chtějí být zvoleny. Z toho plyne i zastoupení stran (málokdo se rozhodne ustoupit ze svých zásad a povolit natolik, aby mohl usednout v parlamentu). Je to zrůdné. Strany mají rozhodovat za stát za lidi, ale mají být tou "osvícenou" hlavou státu, která vidí dále než za dnešní večeři a zítřejší výplatu. Bohužel aby byly zvoleny, není to možné a musí se podvolit vůli většiny. Zrůdnost.
Typická argumentace aktivistů (která skutečně proběhla, jen přepsána, protože nemám přesný přepis): "Blokujeme stromy, protože je není třeba chránit. Ostatní stromy ohrožené nejsou a navíc není třeba kácet v 1.zóně národního parku, je třeba začít níže. Nechceme aby chudáčci stromečky umřely a tetřívci neměly domeček."...o týden později..."Je nesmyslné aby správa národního parku nyní kácela stromy. Mělo by to smysl jedině před týdnem. Dnes už došlo k rozletu kůrovce a ostatní stromy jsou stejně napadeny. V těch původních stromech kůrovec už není. Proč chtějí kácet ty nebohé nenapadené stromečky? Proč to neudělaly raději dříve, teď už je pozdě!"
A stromečky mají duši, zvířátka mají duši, rostlinky mají duši, kameny mají dušičku taky...a je potřeba se vrátit k žití původním stylem. Jen mezitím je potřeba se vybavit velmi drahými surovinami a výbavou, který takový život umožní. Nelogičnost jejich jednání, chování a hlavně přesvědčenost o své pravdě jsou typické znaky dnešních environmentalisticko - vegansko - přírodních lidí, kteří brojí proti jaderné energetice, ale přitom doma využívají kolikrát mnohem více energie než ostatní. Zastávají solární panely, ale zapomínají, kolik energie bylo potřeba, aby mohly být vyrobeny. Neuvědomují si důsledky svého jednání. Není potřeba je nijak osočovat, stačí je neposlouchat a nebrat na ně přílišný ohled.
Je třeba chránit přírodu rozumem!
Kouření u dětí
Nesnáším kouření, nechápu, že něco tak strašného, smrdutého a vůbec může někdo dobrovolně provozovat. O to horší mi přijde, kolik lidí to skutečně provádí. Ale dalo by se říct, že je to jejich věc. Jenže dnes se mi stalo to, co už tolikrát. Zase jsem viděla malé děti kouřit. A co hůř - bylo jim tak 12, to bych už i mávla rukou, ale cpali to dalšímu klukovi, kterýmu bylo tak 7 let a on sice nechtěl, ale snažili se dost vydatně - zařvala jsem na ně, jestli chtějí, abych na ně poslala policajty, když to tomu klukovi cpou a ať toho laskavě nechají. Asi se maličko zarazili, ale spíš se tomu tak leda vysmějou. Nebojí se. Nemají proč by se policajtů báli - kdyžtak utečou a cigára schovají. Nikdo jim nenafackuje i kdyby je viděl, stejně jako jsem to neudělala já - i když to ve mně hlodalo a nemít Terezku, asi to tak dopadne. No každopádně tohle jsou jen takové střípky ve tmě, při kterých mě mrazí v zádech a je mi strašně smutno, ale většinou to odezní časem a jen doufám, že se mi podaří udržet Terezku mezi kamarády, kteří tohle nebudou brát jako společenskou normu.
O realitě vypovídá ale i mnohem horší hledisko - a to jsou statistiky, které znějí skutečně tragicky.
V České republice je 36% kuřáků, přičemž 26% je starších 18 let, zbytek jsou mladiství (9 z 10 kuřáků dokonce začalo s kouřením před 18. rokem).
Každý den v Česku začne kouřit 100 dětí a průměrný věk vykouření 1.cigarety je 10 let - v Praze dokonce 9,5. Není to šílené?
Aktivními kuřáky je 2 300 000 lidí a z toho 250 000 jsou děti do 18 let. A mezi mladistvími kouří více dívek než chlapců.
Navíc je třeba zmínit, že pro děti stačí k vytvoření závislosti i menší dávka nikotinu. Proto dochází k rychlé tvorbě závislosti. Aktivními kuřáky se typicky stávají děti ve věku 12-13 let. Mezi 15letými a dospělými je přibližně stejný poměr kuřáků -asi 30 procent. Navíc počet dětí, které v tomto věku pravidelně kouří, je dvakrát vyšší než před šesti lety a počet vykouřených cigaret je dvojnásobný.
Hlavním rizikovým faktorem je kouření obou rodičů - pravděpodobnost, že dítě začne kouřit je pak 4x větší. Dále pak to, že se neumí dítě sebevědomě postavit partě a nechce z ní vypadnout. Ani strašák nemocí není tak veliký, stáří a infarkt jsou ještě daleko...Ale neuvažují, že i pro děti hrozí nebezpečí - velmi zvýšené riziko astmatu.
V době, kdy kouření u dospělých snad již pomalu vychází z módy a v rozumějších vrstvách obyvatelstva se skutečně začínají chápat jeho rizika, přibývá mladých (a to mnohdy i ze vzdělanějších vrstev - mají na to dost peněz), neboli dětí, kteří to zkoušejí čím dál víc. Možná je šance, že vzdělanější spíš přestanou, na druhou stranu rizika spojená s dětským kouřením mohou být nedozírná a ještě zdaleka ne prozkoumaná. Nemluvě o tom, jaký to má vliv na psychický a intelektuální vývoj jedince.
Děti ale považujeme za nedostatečně schopné samy o sobě rozhodnout. Jak je tedy něco takového ve společnosti, kdy ani rodiče nechtějí, aby dítě kouřilo, možné? Jak je možné, že dosud funguje prodej cigaret všude a automaticky, že mnohdy prodají dítěti cigarety? A pokud mu je náhodou neprodají, pak se najde někdo, kdo mu je koupí...a to je ten problém. Kde se bere v dospělých ta nezodpovědnost a zrůdnost, že nezakročí? Neřkuli, že v tom dětem pomáhají? Když vidí děti kouřit, málokdy někdo něco řekne - a když už, pak jsou to nějací důchodci, kterým se dnes ty děti tak leda za rohem vysmějou. Je to smutné. Stačilo by, kdyby dospělí začali být zodpovědní a důslední - neohlíželi se jen na to, jestli je to jejich dítě, ale snažili se zakročit i v případech, kdy jsou to děti cizí - vždyť když nebudou kouřit ani ony, pak nezačne třeba ani to vaše dítě...
Takže můj názor je, že nejde začínat od dětí, ale znovu se je potřeba vrátit k problému dospělých. Lidí, kteří dnes nekoukají napravo nalevo, kteří neřeší nic a nikoho, zvláště v Praze berou svět okolo jako plynoucí homogenní hmotu, do které je nejlepší zasahovat. Ale jsme přeci lidé, humanisté, kteří prosazují různé pomoci dětem z rozvojových zemí, dětem postiženým, kolik lidí přispívá na charitu...proč ale nezačnnou u něčeho, co je do očí bijící a u čeho mohou zakročit každý den? Protože to není jen převod peněz, ale vyžaduje to jejich osobní nasazení? Není to smutné?
Nějaké další statistiky ohledně kouření, které jsou neli alarmující, pak minimálně stojící za zamyšlení:
http://www.kurakovaplice.cz/koureni_cigaret/zajimavosti-a-statistiky/statistiky-tykajici-se-koureni/10-statistiky-tykajici-se-koureni-cigaret.html
Pokus s Google+
Tak jsem se připojila do kruhového systému Google. Ne, že by šlo o něco převratného, či nového, služba Google plus se snaží spíš pokrýt prostor sociálních sítí a propojit ho se svým pevně zajetým systémem mailů, blogů a web galerií. Otázkou je, jaká omezení co se týče soukromí to přinese.
Tato černá skřínka mého soukromí, mých černých myšlenek, místo pro můj aktuální žal, nenávist, myšlenky, které jsou myšleny vážně i nevážně, tato skříňka by náhle nemusela být přístupná pouze náhodným okolo cestujícím, ale také všem kamarádům a dalším lidem na google plus. Mimoto by byli agresivně na příspěvky upozorňováni. Ano, mohu si nastavit s kým chci blog sdílet. Jenže já ho nechci nikomu skrývat, já ho jen nechci vnucovat. Chci mít místečko, kam mohu utéci, když nemám kam jinam se uchýlit. Chci mít místo, kde si mohu stěžovat na své přátele i nepřátele, místo, kde pomlouvám, abych v další chvíli mohla chválit. Kde se nemusím ohlížet na normy a očekávání, kde mohu svou duši beze zbytku vylít...
Jenže bude to možné i poté, co se všechny tyto google služby sjednotí?
Jako vše ostatní i tenhle projekt má prostě svá pro a proti. Otázkou je, jaké jsou plány a jaká bude realita. Možná zůstane blog samostatný a tak zůstane i mou tajnou nepoznanou zpovědnicí:-)
Ženy, muži, děti... pohledem psycholožky Jiřiny Prekopové
Rozhovor s dětskou psycholožkou, která se snaží najít odpověď na to, jací jsou dnešní rodiče a jaké budou jejich děti hlavně v Německu. Věnování dostatku času dnešní generaci, odpovídání na otázky, specifikovaná pravidla, uznávání autority rodiče, naučit se jít za něčím, i když se to chvíli nevede- mít trpělivost, nebo pohled na změnu úlohy a chování muže... to jsou jen některé z mnoha náhledů na věc...Zkrácený rozhovor.
Liší se současná německá generace dětí od těch dětí, s nimiž jste se setkávala v Německu vy, když jste do té země přišla?
Liší se podstatně, protože se změnila ideologie. Tehdejší malí tyrani jsou dneska rodiči - pokud nejsou natrvalo v blázinci nebo v kriminále, protože i tak někteří skončili. Když byli malými tyrany, dělali si, co chtěli, byli naprostými egoisty bez frustrační tolerance. Dneska jim kolabují manželství a jejich děti jsou zase chudáci. Tyhle děti jsou navíc většinou jedináčci, protože porodnost je v Německu někde na úrovni 1,3 dítěte na matku. A protože dnešní babičky nejsou těmi dřívějšími babičkami, neboť mají své zájmy, rády cestují a vůbec se věnují samy sobě, tak děti jsou ponechány napospas technologickým těšítkům. Sedí před počítačem. Potěšitelné je, že častěji, než by hrály počítačové hry, komunikují s virtuálními kamarády.
Kolaps manželství je opravdu důsledkem výchovy nevýchovy?
Je to tak. Generace dnes dospělých dřívějších malých tyranů nebo princezen na hrášku je generací, která se nenaučila něco vydržet, obětovat se. Musí mít všechno a okamžitě, a když to nedostanou, jdou od toho. Jako děti nemuseli tito dospělí doma pomáhat, protože práci v rodinách začaly zastávat stroje a zbytek nějak zajistili rodiče. Nabyli dojmu, že všechno se dá koupit za peníze, že vše lze zajistit materiálním dostatkem. Takže se žení velmi pozdě, chtějí si užít světa, pak se jim konečně nějak podaří zplodit dítě… Když to nejde, máme tu umělé oplodnění. A pak i porod může být krásný, od toho přece máme císařský řez, manžel se zúčastní těhotenské gymnastiky, asistuje u porodu a výsledkem je krásné děťátko. Jenže reálné dítě začne křičet a kopat nožičkama a rodiče jsou z toho za krátkou dobu v nerváku, začnou se starat, kde jsou nejbližší jesle, a běží k pediatrovi, ať dítěti předepíše utišující prostředky...
Jenže když tohle říkáte, nemáme pocit, že mluvíte pouze o Německu. Přece u nás je rozvodovost zhruba stejně vysoká, a přitom jí dnes dosahují i takzvané Husákovy děti, narozené v babyboomu sedmdesátých let, a tyhle děti rozhodně nebyly ponechány napospas ultraliberální výchově.
To je pravda, v Česku vidím jiné příčiny té rozvodovosti. Lidé tu naplno začali objevovat svět, chtějí se víc jen tak přátelit a nejít do závazných vztahů. Mám tedy dojem, že tady je to přece jen trochu srdečnější než v Německu. Tam je totiž v mnoha rodinách hlad...protože matky nevaří, neboť to neumějí nebo vařit nechtějí. Případně strčí dítěti do ruky nějaká eura, ať si jde něco koupit....
Vytrácí se obětavost pro děti. Jakmile se děti začnou přirozeně ptát A proč? A proč?, tak matky znervózní a odhánějí je. Ještě něco bych ráda podotkla. Nevím, jestli je to u vás tak markantní jako v Německu, ale tam se rozevírají nůžky: na jedné straně jsou zanedbané, osamocené děti, na druhé straně dítka pěstovaná k vrcholovým výkonům, a tyto děti nemohou být samy sebou, protože musí plnit spoustu přání a nároků.
A jaké jsou tedy podle vás děti někdejších malých tyranů?
Často jsou hyperaktivní. Výskyt hyperaktivity nebýval tak častý jako dnes. Jednou z příčin nárůstu je to, že děti nedostávají jasné odpovědi: žádné biblické ano ano, ne ne. Rodiče často nejsou ani ryba, ani rak. Ztrácí se jednoznačnost.
Jak nahlížíte na svět, v němž je a bude tolik jedináčků jako nikdy v historii? To se přece netýká jen západní Evropy, nýbrž i například Číny...
Takové národy degenerují a zanikají, jde to od dvou k jedné. V Německu Němci vymírají, Turků utěšeně přibývá a konečně se jim podaří to, co se jim nikdy nepodařilo při nájezdech, totiž zničit německou říši... Mezi Němci je víc pohřbů než svateb. A znám statistiku, která tvrdí, že sedmdesát procent dnešních německých žen v produktivním věku nechce dítě.
Tomu číslu nevěříme. Vy ano?
Docela ano s ohledem na to, že když se podívám kolem sebe, i ve vlastním příbuzenstvu vidím, kolik žen nechce děti.
Děje se něco s biologickou podstatou člověka? Nebo je to důsledek sociálních a společenských tlaků?
Toť otázka! Skutečností je, že mužské potence ubývá, mužští vůbec nějak zanikají. A úbytek samců je vždy znakem degenerace daného druhu.
Co se to stalo se ženami, že historicky asi nebývale vysoké procento z nich nechce mít děti?
Realizují se v povoláních a chtějí žít jako samostatné bytosti. Odmítají být jen ženami v domácnosti.
Ale to přece není nic nového. A zatím se to vždy nějak dařilo skloubit.
To však mluvíte o zdatných ženách, které stihly oboje. Myslím, že hlavní příčinou stavu, o němž tu mluvíme, je nechuť k něčemu, co se musí. Když se dítě narodí, tak pak je člověk prostě musí brát na vědomí, musí se mu podřizovat, musí se starat. Dnešní ženy často chtějí dělat jen to, na co mají chuť. Navíc mužská role v rodinách ustupuje. Muži dneska bývají v manželstvích daleko servilnější, než bývali jejich předchůdci. Přibývá mužů, kteří dělají domácí práce, dokonce chtějí být mužem v domácnosti, ať peníze vydělává žena.
Přijde vám to v nepořádku?
Jo. U malých dětí má být především maminka. Matky mají vůči dítěti více empatie, což je dáno už tím, že plod nosí v břiše. Kdežto muž, aby věděl, co v takové situaci dělat, tak se musí podívat do Googlu. Jenže aby matka mateřstvím neztratila kvalifikaci, tak není výjimkou, že kojí dítě a přitom pracuje na počítači. Tím je narušena ta základní intimita, kterou kvalitní kojení přináší. Také mám dojem, že je čím dál více lesbických a gay vztahů...
Nicméně dosavadní studie vesměs říkají, že když dítě vyrůstá s dvěma lidmi stejného pohlaví, že to tak nevadí. Souhlasíte?
Ne. Kluk potřebuje tátu, holka potřebuje mámu, zejména v určité fázi. Sice dítě potkává to doma chybějící pohlaví na veřejnosti, ale chybí mu zkušenost soužití.
Zní dost smutně, co tady říkáte. Vidíte někde naději?
Řeknu vám o jiném výzkumu v Německu, byl proveden na velmi reprezentativním vzorku mladých lidí do osmnácti let. Jako své největší životní přání uvedli pevný vztah lásky, přes šedesát procent z nich chce mít jedno až dvě děti. To přece nezní beznadějně. Touha po lásce ještě nevymřela. Ale jsou velmi zklamaní, když to krachne.
Jak nahlížíte na asistovanou reprodukci?
Jako na děsivě úžasnou skutečnost. Neuvěřitelně rychle si zvykáme na náhrady. Ještě před pár lety bylo v Německu nemyslitelné, aby homosexuální rodiny adoptovaly děti, ale nyní je to běžná praxe. Měřítka humanismu klesají.
Nejsem si jistý. Vždyť svět, který byl před tím současným, přinesl například druhou světovou válku včetně holokaustu. A to byl nějaký lepší svět?!
Ale ano, souhlasím s vámi. Ten předchozí svět měl jiné klady a jiné zápory, sama bych v něm už nechtěla žít. Ale já nechci žít ani v tomhle světě. Mým ideálem je jakési puzzle z různých epoch. Například v mém ideálním světě musí být naděje, že krize zvládneme. Musí v něm být i bezpodmínečná láska: tedy milovat druhého takového, jaký je, ujištění, že tě budu milovat, myšleno dítě, i když mě strašlivě zlobíš. Tedy obnovit to, co nám jako lidem bylo dáno, a vědět, proč nám to bylo dáno - a podle toho se chovat. V mém světě by se měl obnovit pořádek i tak, že otec s matkou jsou vždy na prvním místě a teprve pak jsou v rodině děti, a ne že ložnice rodičů okupují, jak se to mnohdy dneska děje, děti se svými nároky. A z manželské postele tak učiní hrobeček manželství.
Cítíte, že tenhle dnešní svět je ještě v něčem i váš svět, nebo už je to svět, který se s vámi zcela míjí?
Je to sice svět ohrožený, ale pořád ještě i můj. A vidím svoji úlohu v tom, abych svými silami, které mi zbývají, přispěla k humanizaci lidí. Víte, nedávno jsem slyšela mluvit německého filozofa Sloterdijka, když hovořil o tom, že jsme taková pěnová společnost. Například půl planety napře svoji pozornost na fotbalové mistrovství světa a fandí; pak třeba umírá papež, tak se stamiliony lidí soustředí na Svatopetrské náměstí a pláčou, pak se zase koná nějaký koncert, který sleduje miliarda lidí, a jsme dojatí a zpíváme si. A Sloterdijk poznamenal: To jsou takové pěny na vodě, jichž si všímáme jen do té doby, než komunikační prostředky soustředí pozornost na nějakou další událost. Ale vlastně tohle čekání na další velkou pěnu nedává moc smysl, protože jde hlavně o to, všechno si to užít, a co se nám nelíbí, to vyhodíme na smetiště doslova nebo obrazně. Staré se hladce nahradí novým, a tím svět jen drobíme. Ostatně takhle rozdrobeni jsme i v rodinách. Když se už navzájem sobě jaksi nezdáme, tak od sebe odejdeme. Dříve lidi lecjaké nepohodlí vydrželi a překousli.
Ale za jakou cenu?!
A jakou cenu platíme za to, co máme dnes? Myslíte, že malou? Minimálně jsme mnohem víc sami, než byli naši předkové.
Jak nahlížíte na to, že se uměle nechávají oplodnit čím dál starší ženy?
Vidím za tím egocentrismus takové ženy a její ztrátu empatie pro potřeby dítěte. Dítě potřebuje mladou matku, nikoliv stařenku. A taky dítě potřebuje tatínka. A kdepak je ten tatínek, když semeno se vezme z nějaké databanky? A taky dítě potřebuje věkově přiměřeného sourozence. A kdepak jsou u dětí starých matek sourozenci? Kromě toho je u bab, které se stůj co stůj rozhodnou porodit dítě, touha být věčné mladé a je to zároveň příznak, že ty ženy nejsou schopny naplno projít nutnou krizí stárnutí.
Určila byste zákonem věkovou hranici žen, do níž mohou zdravotnické firmy nabízet služby umělého oplodnění?
Víte, já jsem obecně proti umělému oplodnění. Respektuji to jen v případě, kdy pár v produktivním a přirozeně plodném věku nemůže počít dítě například proto, že muž má slabé spermie. Když je tedy známa matka a je znám i otec, tak proti nejsem. Ale když semeno prodá třeba nějaký student, protože potřebuje na pivo, a jeho semeno je pak použito k oplodnění jakési postarší ženy, tak jsem proti jednoznačně. Takhle zplozené dítě se fakt svého nepřirozeného početí beztak dříve nebo později dozví a bude z toho mít zmatek, který zase bude předávat dál. Když žena dítě nemá, je to osud, a tak je k tomu třeba přistupovat. Já taky nemám děti.
http://ona.idnes.cz/muzi-degeneruji-tvrdi-vehlasna-psycholozka-jirina-prekopova-puj-/spolecnost.aspx?c=A110726_135655_spolecnost_jup
Dodatek k mému programátorskému snažení
Musím zmínit to, o čem se doma bavíme - že tohle všechno je jen nástroj k tomu, co bych měla skutečně dělat. Přeci takový prográmek zvládne každý druhý. Na druhou stranu nějak z toho mám obrovské uspokojení, že sama sobě dokážu, že jsem něčeho takového schopná. Příjemný a skvělý pocit. Vím, měla bych zachraňovat svět a dělat úžasné objevy. Ale ono je potřeba naučit se spoustu nástrojů, které člověku ulehčí práci, aby mohl skutečně něco dokázat. A po pravdě by mě asi nebavilo se jen stále hrabat v datech - nechat si vše naměřit, naprogramovat...o tom to objevování podle mě taky je, že si člověk projde celou cestu a ví, že v každém kroku se spoléhal převážně na sebe, ví, kde mohl udělat chybu, když potřebuje malou změnu, tak je to pro něj otázka chviličky...Tohle je asi to krásné na tom být pouhopouhým doktorandem, který nemá žádné závazky ani povinnosti, který když chce, tak má celý týden času na to si zkoumat. Před sebou vidím obrovské neoranné lány a závisí jen na mně (zvláště, když je léto), jak se svým časem naložím, kam své úsilí věnuji. Tohle je něco fascinujícího, úžasného, co v komerční sféře nikdy nemůže fungovat.
Presentation - Mentální rotace - Nezajímavý kód
Musím se podělit. Konečně se mi podařilo v Presentation zprovoznit prezentaci stimulů, která je randomizována dle mého gusta.
Napřed o co vůbec jde. Chci si vytvořit psychologický experiment, abych získala nějaká data, ve kterých se potom budu moct rochnit a hrát si s nimi a objevit nějaké významné rozdíly v EEG aktivitě u lidí...no dobře, prostě si jen tak hraju:-). Experimentem je mentální rotace obrazců, aktuálně pouze 2D obrázky tvořené ze čtverečků. Prezentují se vždy 2 obrázky, které jsou vůči sobě natočené o různý úhel a mohou být buď zrcadlené, nebo ne. Testovaný má určit, zda jsou obrázky stejné, nebo ne (zrcadlené). - měří se čas odpovědi a úhel vzájemné rotace. Zatím bylo zjištěno, že s rostoucím úhlem roste čas odpovědi cca 1s/60 stupňů.
A o jakou že to randomizaci jde? No mám vytvořené obrázky různých typů a mám je natočené o různý úhel - v mém případě 0, 60, 120,240,300 stupňů. Chci prezentovat všechny možné kombinace vzájemného natočení obrázků s tím, že druhý může nebo nemusí být zrcadlen. Navíc je potřeba, aby dvojice byla vždy stejného typu.
Původně jsem přemýšlela o tom, že bych to provedla tak, že si udělám přesné dvojice a ty za sebou pustím. Ale poté, co se mi podařilo krásně zautomatizovat tvorbu stimulů ve Photoshopu (včetně ukládání), pak pěkně hromadně přejmenovat v Total Commanderu a nyní vytvořit i krásný randomizující algoritmus v Presentation, tak si říkám, že když se to všechno naučím, příště budu mít hodně ulehčenou práci. Je to supr vytvořit něco, co dělá to co chci a ještě k tomu už to tam není jen manuálně zadané, ale jen si to hraje se základními obrázky.
Randomizaci jsem provedla následovně - vytvořila jsem si 2D pole Pole[][]
Pole[1][i] obsahuje číslo definující typ stimulu,
Pole[2][i] obsahuje číslo definující úhel rotace prvního obrázku,
Pole[3][i] obsahuje číslo definující úhel rotace druhého obrázku,
Pole[4][i] obsahuje číslo definující zda je druhý obrázek zrcadlen či ne,
i jde od jedné do počtu kombinací
Když mám tohle pole Pole se všemi možnými kombinacemi, tak náhodně přehážu řádky pole (pořadí pokusů). No a nakonec takhle přeházené pole spustím.
Jednoduché, efektivní a funkční. Ne, že bych na to, jak to zapsat v tomhle pseudoprogramovacím jazyce, přišla sama, ale hlavní je, že to funguje.
Při prezentaci pak není potřeba pouštět všechno, ale stačí pustit například jen i od 1 do 20 a tím vyberete náhodně 20 možných kombinací ze všech.
Presentation je komerční software www.neurobs.com pro prezentaci psychologických experimentů, ale lze použít i 30 denní trial. Program je třeba psát v jakémsi pseudokódu. Docela sranda. Existují tam scénáře, které mají 2 části: v SDL části jaké věci budete používat (obrázky, pole textů, čísel, jak bude vypadat designově prezentace obrázků apod.) a potom v PCL části napíšete, co s tím budete dělat - jak to hezky zamícháte, pustíte za sebou, spojíte apod. To je programátorská část experimentu. Potom existuje ještě definice experimentu, kde navolíte například externí komunikační porty, tlačítka, kterými budete odpovídat apod.
Aby nebylo komerčních softwarů příliš, tak jsem se pustila i do vývoje aplikace v Matlabu (či toolboxu), která by měla zvládat něco podobného, jen bude jednodušší pak pro mě zpracovat získaná data. Navíc bych to ráda napojila i na již hotový EEGLab, který je používán pro zpracování EEG signálu. Aktuálně se pomalu blížím do stavu, kdy něco funguje a pomalu je možné prezentovat některé vybrané obrázky. Je to ale fuška, když se v tom vůbec nevyznám. Na druhou stranu si tam můžu hrát s klikací mapou pro tvorbu stimulů, kterou jsem si vytvořila, což je něco, co bych nikdy neřekla, že budu schopná vytvořit - a přitom je to tak jednoduché - stačí si sejmout pozici kurzoru, zaokrouhlit a vykreslit jednotkový čtvereček na místě kliknutí. Skutečně musím uznat, že v jistých věcech je práce programátorů v dnešním světě dost ulehčena. Takže být programátorem zvládne na různé úrovni hodně lidí - i já jsem schopná něco zpatlat a to jsem naprostý analfabet co se tohoto tématu týče.
Takže jsem si aspoň zase trochu zvedla sebevědomí:-)
Tady je to, co nyní už funguje v Presentation...
scenario = "bitmap PCL example";
response_matching = simple_matching;
response_logging = log_active;
active_buttons = 3;
button_codes = 1,2,3;
target_button_codes=1,2,3;
$w = 177 ; # initial width of bipmap files (original 177)
$h = 177 ; # initial height of bipmap files (original 177)
begin;
array {
bitmap { filename = "n010208_2_12_4_2_0.jpg"; description="n010208_2_12_4_2_0";width=$w;height=$h;}prvni_0;
bitmap { filename = "n010208_2_12_4_2_60.jpg";description="n010208_2_12_4_2_60";width=$w;height=$h; }prvni_60;
bitmap { filename = "n010208_2_12_4_2_120.jpg"; description="n010208_2_12_4_2_120";width=$w;height=$h;}prvni_120;
bitmap { filename = "n010208_2_12_4_2_240.jpg"; description="n010208_2_12_4_2_240";width=$w;height=$h;}prvni_240;
bitmap { filename = "n010208_2_12_4_2_300.jpg";description="n010208_2_12_4_2_300";width=$w;height=$h; }prvni_300;
} D2dilytvar1typ1;
array {
bitmap { filename = "n010208_2_12_4_2_0_z.jpg"; description="n010208_2_12_4_2_0_z";width=$w;height=$h;}prvni_0z;
bitmap { filename = "n010208_2_12_4_2_60_z.jpg";description="n010208_2_12_4_2_60_z";width=$w;height=$h; }prvni_60z;
bitmap { filename = "n010208_2_12_4_2_120_z.jpg"; description="n010208_2_12_4_2_120_z";width=$w;height=$h;}prvni_120z;
bitmap { filename = "n010208_2_12_4_2_240_z.jpg"; description="n010208_2_12_4_2_240_z";width=$w;height=$h;}prvni_240z;
bitmap { filename = "n010208_2_12_4_2_300_z.jpg";description="n010208_2_12_4_2_300_z";width=$w;height=$h; }prvni_300z;
} D2dilytvar1Zrctyp1;
array {
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_0_2.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_0_2";width=$w;height=$h;}druhy_0;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_60_2.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_60_2";width=$w;height=$h;}druhy_60;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_120_2.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_120_2";width=$w;height=$h;}druhy_120;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_240_2.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_240_2";width=$w;height=$h;}druhy_240;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_300_2.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_300_2";width=$w;height=$h;}druhy_300;
} D2dilytvar1typ2;
array {
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_0_z_2.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_0_2_z";width=$w;height=$h;}druhy_0z;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_60_z_2.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_60_z_2";width=$w;height=$h;}druhy_60z;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_120_z_2.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_120_z_2";width=$w;height=$h;}druhy_120z;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_240_z_2.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_240_z_2";width=$w;height=$h;}druhy_240z;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_300_z_2.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_300_z_2";width=$w;height=$h;}druhy_300z;
} D2dilytvar1Zrctyp2;
array {
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_0.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_0";width=$w;height=$h;}treti_0;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_60.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_60";width=$w;height=$h;}treti_60;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_120.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_120";width=$w;height=$h;}treti_120;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_240.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_240";width=$w;height=$h;}treti_240;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_300.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_300";width=$w;height=$h;}treti_300;
} D2dilytvar1typ3;
array {
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_0_z.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_0_z";width=$w;height=$h;}treti_0z;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_60_z.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_60_z";width=$w;height=$h;}treti_60z;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_120_z.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_120_z";width=$w;height=$h;}treti_120z;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_240_z.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_240_z";width=$w;height=$h;}treti_240z;
bitmap { filename = "n010210_2_23_4_2_300_z.jpg"; description="n010210_2_23_4_2_300_z";width=$w;height=$h;}treti_300z;
} D2dilytvar1Zrctyp3;
trial {
trial_duration = forever;
trial_type = first_response;
all_responses=false;
picture {
# placeholder - set by PCL
box { height = 1; width = 1; color = 0,0,0; };
x = 0; y = 0;
} pic1;
target_button=3;
time = 0;
} trial1;
begin_pcl;
array
triallist[1].assign( D2dilytvar1typ1 );
triallist[2].assign( D2dilytvar1typ2 );
triallist[3].assign( D2dilytvar1typ3 );
loop int i = 1 until i > triallist.count()
begin
triallist[i].shuffle();
i = i + 1;
end;
array
triallistZrc[1].assign( D2dilytvar1Zrctyp1 );
triallistZrc[2].assign( D2dilytvar1Zrctyp2 );
triallistZrc[3].assign( D2dilytvar1Zrctyp3 );
triallistZrc[4].assign( D2dilytvar1typ1 );
triallistZrc[5].assign( D2dilytvar1typ2 );
triallistZrc[6].assign( D2dilytvar1typ3 );
loop int i = 1 until i > triallist.count()
begin
triallistZrc[i].shuffle();#this isn't necessary because it is shuffled once again
i = i + 1;
end;
int NmbOfTrials=triallist.count()*5*5*2;#triallist.count()=nmb of types of stimuli,5*5*2-nmb of rotation of 1st stimuli, nmb of rotations of 2nd stimuli, mirrored or not
#trying to create the array containing all permutations of type number, number defining rotation of 1st stimuli, number defining rotation of second stimuli and if it is mirrored or not
array
loop int i=1 until i>triallist.count()
begin
loop int j=1 until j>50 #50=5*5*2-nmb of rotation of 1st stimuli, nmb of rotations of 2nd stimuli, mirrored or not
begin
typ.add(i);
j=j+1;
end;
i=i+1;
end;
array
loop int i=1 until i>triallist.count()
begin
loop int j=1 until j>5
begin
loop int k=1 until k>10
begin
rotace.add(j);
k=k+1;
end;
j=j+1;
end;
i=i+1;
end;
array
loop int i=1 until i>triallist.count()
begin
loop int m=1 until m>5
begin
loop int j=1 until j>5
begin
loop int k=1 until k>2
begin
rotace2.add(j);
k=k+1;
end;
j=j+1;
end;
m=m+1;
end;
i=i+1;
end;
array
loop int i=1 until i>triallist.count()
begin
loop int m=1 until m>5
begin
loop int j=1 until j>5
begin
loop int k=1 until k>2
begin
zrcadleni.add(0);
zrcadleni.add(1);
k=k+1;
end;
j=j+1;
end;
m=m+1;
end;
i=i+1;
end;
array
templatko[1].assign( typ );
templatko[2].assign( rotace );
templatko[3].assign( rotace2 );
templatko[4].assign( zrcadleni );
loop int i=1 until i> NmbOfTrials
begin
int nah=random(1,templatko[1].count());
int temp1=templatko[1][i];
int temp2=templatko[2][i];
int temp3=templatko[3][i];
int temp4=templatko[4][i];
templatko[1][i]=templatko[1][nah];
templatko[2][i]=templatko[2][nah];
templatko[3][i]=templatko[3][nah];
templatko[4][i]=templatko[4][nah];
templatko[1][nah]=temp1;
templatko[2][nah]=temp2;
templatko[3][nah]=temp3;
templatko[4][nah]=temp4;
i=i+1;
end; #shuffle trials
output_file ofile1 = new output_file;
ofile1.open( "results.txt", true ); # don't overwrite
loop
int i = 1;
until
i > NmbOfTrials
begin
# string typ="D2dilytvar1typ"+string(j);
int s1=templatko[2][i]; # rotation of 1st image
int s2=templatko[3][i]; # rotation of 2nd image
int z=templatko[4][i]; # 0 =2nd image mirrored 1=2nd image normal
int j=templatko[1][i]; # type of the image
int k=j+3*z; #decide wheather 2nd image is mirrored or not
triallist[j][s1].load(); #load 1st image
triallistZrc[k][s2].load(); #load 2nd image
pic1.add_part(triallist[j][s1],-200,0 ); #present 1st image
pic1.add_part(triallistZrc[k][s2],200,0 ); #present 2nd image
ofile1.print("Typ: "+string(j)+" Otoceni1: "+string(s1)+" Otoceni2: "+string(s2)+" Zrcadleni: "+string(z)+" "+" response button: "+ "vlevo: " +triallist[j][s1].description()+" a vpravo: "+triallistZrc[k][s2].description()+"\n"); # write to results.txt
trial1.present();
pic1.clear();
triallist[j][s1].unload();
triallistZrc[k][s2].unload();
i = i + 1;
end;
ofile1.close()
Programátorem snadno a rychle?
Hmm, tak takovéhle hezké nápisy najdete na každé druhé knížce s obměnami typu "Anglicky snadno a rychle" apod. Je to tak snadné? Otázkou je, čemu člověk říká umět anglicky, být programátorem. Jistě. Není problém naučit se pár základních frází, slov, domluvit se napůl rukama a nohama a zároveň anglicky. Stejně tak není problém jásat za pár dní (ne-li hodin), že už umíme vygenerovat různě barevná náhodná čísla a jsme schopni vytvořit maličkou kalkulačku. Jenže je tohle programování či umět jazyk?
Od toho umět jednotlivé malé součástky, které se k sobě nějak nalepí a někdo jim porozumí, i když to děláte dost blbě, je k tomu dokázat vytvořit ucelené hezké dílo strašně daleko. Existuje mnoho a mnoho mezistupňů.
Co se týče programování, tak mám pocit, že zatím stojím tak na druhém schůdku. Konečně po dlouhé době jsem se přesunula ze schůdku patlám jen úplně základní položky na schod, snažím se tyto položky smyslupně slepovat a dávat jim nějaký rámec. Jenže ten vrchol, kdy člověk v podstatě daným jazykem mluví plynně, rozumí jeho malým niancím, dokáže v něm vyjadřovat všechny své touhy a pocity, ten je stále kdesi velmi vysoko v mlze - pochybuji, jestli tam vůbec dohlédnu...Každopádně tenhle první krůček byl pro mě zlomový. Konečně cítím možnosti, že jsem schopná pohnout se dál, záleží jen na mé snaze a chtění, což mi připadá velmi pozitivní. Už to není cizí záhadná černá skříňka jako doposud. No doufám, že z ní jako Pandoře nevyletí jen nemoci, stesky, bída a žal...:-).
Norské putování - střípky
8.7.-18.7.2011 jsme se vypravili i s Terezkou, které zatím nebyl ani rok na cestu po Norsku. Přípravy byly obrovské - kterak sbalit věci pro 3 lidi do jedne krosny, co vše vzít sebou, aby T neumrzla a neumřeli jsme hlady. Povyřizovat letenky, jízdenky...no pomalu už jsme to chtěli i vzdát, jak jsme sami sebe vyděsili složitostí operace. Ale nevzdali, takže teď několik postřehů z příprav, cesty a tak kolem.
-------------------------------
Ceny v Norsku jsou skutečně tak strašné, jak se povídá a ne, že ne. Co to znamená? Že v obchodech najdete věci za takové ty hezké české ceny, ne nijak předražené, jenže mají jednu chybku - je třeba to vynásobit třemi, takže najednou vás přejde chuť. Pokud půjdete do malého obchůdku, tak se vám panenky protočí desetkrát, ve velkém supermarketu jen 2x. Naštěstí stejně jako v českých supermarketech i zde se dají najít potraviny, které jsou velmi levné, takže vás v přepočtu vyjdou rozumně. Jednou ze základních věcí je chleba - loff, nebo kneippbrot. Takový bochník, který má cca 750gramů, je asi se sezamem a proti tureckému či španělskému chlebu chutná báječně, jde pořídit cca za 6-7 NOK (tedy cca 20 Kč), což je cena velmi rozumná. Ale i tohle má svá úskalí. Například o víkendu či večer už ho neseženete a všechny ostatní chleby se pohybují cenami od 20 NOK výše. Stejně tak třeba ve Flamu jsme ho nebyli schopni v obchodě sehnat. Někde mají jen pár kusů - asi aby se prodávaly i jiné chleby, netuším. Takže občas je lepší se trochu zásobit a nepočítat s tím, že v nějaké večerce chleba seženete. Nakoupit jde i cca 1kg džemu za 10 NOK, viděli jsme i cookies za 11 NOK či čokokrém za 10 NOK - vše First Price. Ale tak to sežete i u nás aušus věci levně.
K nakupování ještě poznámka - velké supermarkety bývají otevřeny i o víkendech, ale mají takový fígl, že nechají otevřenou jen jednu malou část, kde jsou drahé potraviny a do zbytku obchodu se nedostanete. Asi chtějí ušetřit personál a persekuovat lidi za to, že se nenakoupili přes týden.
-----------------------------
Ubytování a spaní je kapitola sama pro sebe. Spát jde kdekoli mimo soukromé zahrady a nemělo by to být hned vedle domu. Takže stanování je jasná volba i přesto, že tam docela rádo prší - ale i s roční Terezkou jsme to zvládali vcelku v pohodě a trávy je dost a dá se to. Nakonec se našlo suché místečko i na mokřinách, takže bez problému. Když už je velká průtrž mračen a jste v horách, pak jsou po norských horách rozesety chatičky - jejich mapa jde najít například na stránkách ut.no, nebo popis chatek na stránkách visitnorway.no či na http://www.turistforeningen.no/gmap.php. Tyhle DNT chatky mají ceny různé dle poskytovaných služeb. Například pro studenty v No service chatce Kielendbu bysme měli zaplatit 90 NOK. Chatky jsou zvenku skromné, zevnitř krásně vybavené a je tam kuchyňka a sejf na peníze. V self service se najde i něco k snědku. No je to skvělá služba a pokud vám vedle chatky zrovna nesvítí sluníčko jako nám, tak zaručeně oceníte. Každopádně je to asi nejlevnější ubytování, co se v Norsku dá sehnat.
Jen pro srovnání. Dormitories v hostelech v Bergenu vyjdou minimálně na 180 NOK, hostel dvojlůžkový na cca 250 za osobu. Ale to musíte počítat s tím, že o víkendech a prázdninách budou pěkně narvané. My jsme nakonec v Bergenu byli rádi, že nás nechali stanovat za dormitories na zahradě za 150 NOK za osobu. Byli jsme v hostelu Intermission kouse od hlavního nádraží a zařízení a vybavení bylo jinak supr - skvěle vybavená kuchyň, společenská místnost a jako bonus večerní sušenky s čajem zdarma:-). Nakonec jsme byli rádi, že jsme s prckem mohli spát ve stanu, protože uvnitř by to stejně nešlo...
----------------------------
S vodopády nelžou - skutečně jsou na každém kroku, stejně jako jezera v horách, fjordy, hory a déšť:-).
----------------------------
Stopování v Norsku je v pohodě. Dokonce i na ošklivějším úseku se do hodiny podařilo kamarádům stopnout a problém byl hlavně v tom, že jezdila plná auta. V kopečcích kde jezdí míň aut už to bylo každé druhé auto co zastavilo. A tak se svezla poprvé stopem i Terezka:-). Tedy poprvé a podruhé...
Norové jsou milí, hodní a přívětiví a nekoušou.
---------------------------
Norům lze jejich život asi leda závidět. U nás by to nefungovalo. Lidé tam mi přijde si nezávidí - mají rovnostářský systém a nikdo se nepotřebuje vyvyšovat nad ostatní. každý žije dost na vlastní triko. Všichni to mají těžké, na druhou stranu i ti bohatší mají zvenku stejný dům jako ostatní, jen vevnitř hezčí. Nějak na mě ta země působila přívětivě. Možná i proto, že bylo všude čisto.
Do Norska není třeba tahat vodu. Tedy minimálně pokud chodíte v horách. Spolu s tím, že všude jsou vodopády, potoky a jezera souvisí, že všude je pitná voda. Takže ráj na zemi.
Na druhou stranu je dobré díky množství vyskytující se vody přihodit repelent. Mušky i komáři, hovada i včelohovada jsou v hojném počtu všude.
---------------------------
Máte dobré pohorky? Nevěřte tomu. Stejně nevěříme, že by Norové chodili v pohorkách. Nejlepší je přibalit holinky:-). Každopádně dobré pohorky s impregnací nám první den chůze v mokřinách skoro nepromokly - dokud jsme nebyli nuceni překonat asi dvacátý potok a všichni jsme je v něm nevyčvachtali. Další den to s nepromokavostí bylo horší.
---------------------------
Základní poznatek - tři lidi se do jednoho batohu vejdou i se zásobami jídla na deset dní (tedy až na 4 zakoupené bochníčky chleba) - vezli jsme:
Terezce:
všechno důležité oblečení (čepice, klobouček, rukavice, bunda, mikina, svetr, bodíčka, teplé punčocháče a ponožky, boty, ponožky, něco na spaní, spacáček(nevyužit - byl moc malý)...), sunar na 10 dní (cca 2kg), kaši na snídani na 10 dní, 10x přesnídávku, věci na mytí včetně normálního ručníku, opalovací krém, repelent, niveu, přebalovací podložku, kapesníčky vlhčené, misku na jídlo s lžičkou, 2 lahve s vodou, termosku, deku, hračky...
Nám:
polívky a těstoviny na večeře, kaše na snídani, bochník chleba, štangli salámu 800g, půl kila sýra, 6x čokoládu, tatranky 12x, muesli tyčinky 12x, oříšky, sušené ovoce,3x paštiky..., každému 2 trika a spodní prádlo 3-5x, 3x ponožky, rukavice, kšiltovku, šortky, moiru, mikinu, 2x spacáky (spojovací), 2x karimatku, stan, jeden multifunkční ručník pro oba, mýdlíčko, lžíci, zavírací nůž, nůž (ztracen), plyn.bombu (zůstala na letišti a zakoupena nová), vařič, ešus a konvičku, sirky, 1 lahev s vodou, šitíčko, foťák, peněženku s doklady, mapy, skripta 10 listů 2x (jediné co zůstalo nepoužito), houbičku na mytí ešusu, 2x pláštěnka, provaz a nějaké hlouposti...
Vešlo se to do jedné krosny (Martin 80l) a pod Terezku do krosničky (cca 25l - většinu zabrala deka co byla asi nakonec nejmíň použita). Kamarádi nám museli vzít plenky, to bysme museli nějak zvenku ještě asi přivázat pytel.
----------------------
Terezce se krosnička až překvapivě líbila jen byl problém, že hlavně nahoře skutečně nebylo, kde by se prolezla a tak jsme ocenili, že už alespoň stojí na nožkách a je schopná s pomocí štrádovat. Před dvěma měsíci by to bylo horší. Na druhou stranu kdyby byla menší a ještě moc nelezla, určitě hojně využijeme deku - jen všude bylo na zemi i mokro, takže to nebylo ideální, ale i to se zvládlo. T měla rozhled a všechno zeshora viděla, se všemi si povídala a vypadala vcelku spokojeně:-)
-----------------------
Sprchy v kempech jsou na žetony a dají se využít pro zbloudilého pocestného zvlášť.
----------------------
Vlaky je dobré koupit předem za minipris - lze koupit na nsb.no přes internet. Stojí to mezi libovolnými 2 městy 199 NOK, pak 299, 399 a pak už je to za normální cenu. Oslo - Bergen stojí normálně 750 NOK, my to měli za 199! Vyzvednutí je pak sranda například v kioscích na letišti (to jsme testovali a je to velmi jednoduché a skutečně to funguje), nebo ve vending machine - nevím, jak bysme to zvládli, když neumíme norsky, nebo nakonec i na pokladně, když je otevřená. Tohle byla velmi pozitivní zkušenost.
Jinak doprava je stejně drahá jako vše ostatní, ale studenti jako takoví mají 25 procent slevu, takže to zase celkem jde.
Oslo Sandefjord Torp není letiště v Oslu, ale 110 km jižně. Jezdí tam 8 min před odjezdem vlaku zdarma shuttle bus co stojí před letištěm přímo na zastávku, pak už ale musíte zaplatit za vlak - když máte jako mi lístek na vlak až do Bergenu za 199 NOK, jste vysmátí a vystoupit můžete kdekoli.
--------------------
A ještě poznámka - hory v Norsku nejsou nikterak vysoké, ale při výstupu od moře si připadáte jako vysokohorští turisté, zvláště když vás na jejich vrcholu čeká zima, sníh, led, vítr a kroupy...jestli jen tak vybíháte od auta, bude vám stačit triko a větrovka, jestli jako my plánujete nahoře stanovat a mýt se v zurčícím potůčku, chce to trochu otužilosti, ale zase si zažijete nedocenitelné výhledy:-).
Norsko stojí za to, zvláště když si vezmete jídlo sebou z Česka (pozor, bomby z batohů vyhazují). Jen s tím prckem je to krapet složitější a je třeba mimčo/batole/dítě řádně zateplit, ale přeci nenecháte dítě doma, když se mu tam pak líbí;-)
Homo sapiens kretenus
Vždycky když přestává svět kolem mi vadit,
na kolena přichází mě srazit další rána,
kdy oči a slzy v nich chystají se mě zradit,
slaně se probouzím další den nevyspána.
Sny se hroutí,
svět se svíjí,
lidi co ničí,
štěstí co mohlo být...něčí.
Neznají úsilí, snahu a oběti,
znají jen kterak ničit a bráti.
Závist ta mrcha mezi lidmi,
lenost, co podporou jí je, v každou chvíli.
Pušku mít, tak střelím je do hlavy,
až potom uvážím co říkaj zákony.
Lidi co stydím se označit lidmi,
nemají strávit zbytek života na zemi -
ale pod zemí.
Ženy, roboti a jiná domácí zvířátka
Jedna věc mě trochu hlodá na duši...jsem žena. V dnešní době nic špatného. Přesto, nejsme jen trochu moc si vyskakující roboti?
Kdysi dávno bylo vše dobře uzpůsobeno. Muž lovil, žena se starala o domácnost a rodila mu děti. Vše jelo jako po drátkách. Později muž přestal lovit a začal se věnovat intelektuálnějšímu řemeslu, šlechtic byl uzpůsoben dokonce i k rytířským zápasům a podobným hloupostem. Aby si žena příliš nestěžovala, zajistil i jí zábavu v podobě výšivek, oblečení, šperků apod. Hlavně ne nic intelektuálního. Bylo třeba v době blahobytu i ženě zajistit jakési pohodlí, aby se náhodou nevzbouřila. Byl to úžasný nástroj. Žena. Bude se starat o všechno, co muži usnadní život a co by ho brzdilo v jeho jinak velmi "důležitém" životě. Bylo třeba aby se zajistila obnova rodu, ale není přeci na místě, aby muž trávil roky svých největších sil a schopností péčí o děti. Skvěle vymyšleno.
Nepřipomíná vám to vize robotů, které mají stále znovu a znovu spisovatelé science fiction? Mně trochu ano. Roboti, kteří jsou vynalezeni pro vypomáhání s lidskými potřebami. Dochází k neustálému vylepšování až přesáhne vylepšování hranice, kdy začíná robot sám vnímat. Snažíme se ho korigovat tím, že mu zajišťujeme stále lepší a kultivovanější podmínky. Za další se jistě vynoří organizace za práva robotů, stejně jako je to se zvířaty. Ti, kteří byli stvořeni pro to, aby člověku pomáhali se mu postupně začnou stávat jakousi nechtěnou překážkou. Ve chvíli kdy nastane bod sebeuvědomění nastává bod zlomu. Nyní se již nejedná o nevidoucího robota, který má jen sloužit, ale o myslící a cítící bytost, které by měla být přisouzena i některá práva. Jak se s tím popereme? Nastane revoluce robotů, staneme se jejich otroky, nebo se prostě včlení do naší společnosti?
Možná reálným příkladem takové budoucnosti je současnost. Realita ukazuje, že v dnešní společnosti nedochází k revoluci žen, ale ke včlenění žen do mužské společnosti, která se tomu velmi dlouho bránila, ale nakonec nezbylo než podlehnout.
Z mého pohledu je to samozřejmé a je zrůdné, že to tak nebylo už dřív. Přeci máme všichni stejná práva. Jenže z pohledu muže to může být úplně jinak. Nestalo se ze ženy, jakožto původně tvora stvořeného pro výpomoc s rutinními záležitostmi, něco co mužům dnes spíše překáží a bere jim jejich svobody?
Doufám, že nejsem ten prapůvodní robot. Ale pokud jsem, pak musím říct, že si roboti v budoucnu nepovedou asi až tak špatně. A hlavně nezbývá než dodat, že je mi líto, že jsem se narodila do těla ženy. Na druhou stranu, nemají to dnes muži mnohem složitější? Udržují si jakousi mlhavou vzpomínku na svou minulou převahu a sílu, když vše šlo podle plánu a zároveň vidí, jak se jim všechny tyhle minulé možnosti, rozplývají mezi prsty a dostávají se na roveň svým původním robotům.
Z pohledu realisty se nezbývá než ptát. Dojde ke zpomalení či ke zrychlení vývoje, když se role promísí, než kdyby zůstalo tradiční uspořádání? Protože to je globálně jediná důležitá otázka. Mé, vaše či jeho pocity jsou globálně velmi nepodstatné.
Haw, domluvila jsem, třeba se zítra probudím do jiného těla, kdo ví...
propojení vědy a firem, nevede to k destrukci?
Vzhledem k tomu, že už jsem si nějaký ten pátek odkroutila na ČVUT, tak začínám nahlížet pod pokličku toho, jak to funguje. Jedná se o jednu velmi rozjetou a asi i celkem dobře fungující firmu. V téhle firmě nemůžete dobře fungovat, pokud se nestaráte alespoň podobně jako ostatní. Předem chci upozornit, že nechci žádný přístup hanět, že se mi na ČVUTu líbí a na hodnocení co je a co není správně je ještě brzy, ale...
Zaprvé propojení firem a vědy. Když jednoho dne přišla GfK - firma na hodnocení kvality reklam s tím, že chce produkt, který by dokázal rozpoznat emoce člověka při pohledu na různé věci, reklamy...a při nejlepším i poznat, kdy daný člověk lže, tak se člověk musel trochu zarazit. Ví se, že je to s emocemi těžké, že pomocí EEG se dají složitě zkoumat a úsilí vynaložené do tohoto výzkumu pro firmu, která dělá něco, s čím třeba nesouhlasíme, vložit do něčeho jiného. Jenže tady jsou peníze, tady jsou firmy vydělávající moře peněz a tedy firmy, které chtějí nějaký jasný výsledek. Pak jsou tu firmy, které jim ten jasný výsledek dávají - zastrčený v čelence s 2 elektrodama, s daty přenášenými přes blue tooth, bez přístupu k datům a jejich zpracování, posílající jen reporty, které popisují co si daní lidé při pohledu na reklamu myslí. Mnoho firem po tom skočí, zaplatí horentní sumy a pak toto řešení přeprodává dál. Je to tak dobře? Někdo si řekne - proč neobelstít někoho, kdo se válí v penězích získaných celkem neférovým způsobem, a nevydělat na něm, když tohle řešení žere. Firma si řekne, že takhle okatě to nechce a jde na univerzitu. Myslí si, že zde dostane řešení. A tady je ten fígl. Pokud je škola podnikatel, chytne se nabídky a snaží se z nich taky nějaké ty peníze vytřískat s tím, že účel světí prostředky. Napřed ho navnadí, pak provede výzkum, má nějaké výsledky i pro sebe a na konci udělá výstup, který se bude zadavateli líbit. Protože on nebude spokojený, dokud mu tam nebude blikat světýlko - pozitivní negativní emoce u každého obrázku a ideálně každého bodu. Takže takhle to funguje. Nad etickými otázkami moc nepřemýšlíme. Oni mají peníze, my je chceme taky a cestou třeba i na něco přijdeme. Hm, je správně, aby nám sponzorovali výzkum aniž vědí, že oni z toho nic mít nebudou? Není lepší být trochu upřímnější? Nebo je lepší do toho jít, trochu se tvářit nadšeněji než se cítíme a prostě se prodávat se svými obrovskými schopnostmi s tím, že ti zlí, kteří by jinak nedali ani korunu takhle aspoň zaplatí? Složitá otázka.
Další vtípek je to, že například firma vyrábějící EEG čelenku si pod sebe nechá podepsat i takového Gazzanigu - předního vědce. Tím jako by byla potvrzena její schopnost. Jenže ruku na srdce - kdo se za slušné peníze nepodepíše na něčem vcelku neškodném? Navíc třeba jim trochu skutečně pomáhá...A sehnat jméno vědce není nijak velký problém. Stejně jako je to u článků, které někteří vědci píší pro farmaceutické firmy, nebo se spíš pod ně podepíší. Nechci tím ani trochu snižovat kvalitu vědecké práce a úroveň erudovaných vědců. Spíš tím chci nakopnout lidi k tomu, aby o svých rozhodnutích více přemýšleli. Samozřejmě uznávám, že pokud jste laik, který chce nějaké technické řešení využívat, asi těžko budete schopni dostatečně pochopit technické pozadí. Ale tak aspoň slepě nevěřit. Navíc netvrdím, že výstupy z EEG čelenky jsou mylné. Jen bude pravděpodobně mylná metoda. Vy můžete tvrdit, že máte skvělé výsledky - za tu obrovskou cenu si můžete dovolit lidi, kteří vám analyzují pořádně eye-tracker, EEG signál, mimiku...A v EEG signálu dvou elektrod na čele budete pravděpodobně schopni velmi dobře detekovat jak oční pohyby tak například pokrčení čela apod. Tím se dostáváme k tomu, že jediným problémem celého řešení může být to, že se prezentuje jako "čtení myšlenek", ale ve výsledku je to věštění z jiných artefaktů a EEG signál je jen pro zkrášlení celého procesu. Nemusí to tak být. Ale může. Pokud nemáte přísutp k datům, pak nikdy nemůžete realitu ověřit a to, jestli si nevezmou nějaký propagační materiál a jen tak na něj nekoukají a nevymýšlí, co by asi tak mohla chtít reklamní agentura slyšet...
Potom mám ještě jednu připomínku ke spolupráci...spousta času vynaloženého na komunikaci, shánění peněz, tvorbu závěrečných zpráv, publikace, ježdění na konference...a příliš málo času na samotnou vědu. Zahřeje mě u srdce každý koho vidím tvrdě pracovat. Sama ráda sklouznu k povrchním rozhovorům. Navíc spolupráce s firmami vede k tomu, že mnoho času je vynaloženo ne na vědecká řešení, ale na velmi aplikovaná řešení, která by už měli být schopni zvládnout spíš firmy než škola. Přeci jen předpoklad že lidé na univerzitě jsou schopnější vědecké práce než ti mimo ni, myslím platí. A tak si občas říkám, že to, že se na Matfyzu tolik neptají "K čemu?" ale spíš "proč?" je opodstatněné. Je to to, co mi na něm vadilo, ale na druhou stranu i to, co lidem tam umožňuje nerušeně pracovat. Pak by ale měl přijít někdo, kdo se na výsledky podívá a zeptá se "K čemu?". Ten řetězec je dlouhý a zatím velmi velmi špatně poskládaný. Kdokoli upozorní na nutnost propojení oborů je vyslyšen, všichni kývou hlavou, ale ve výsledku zase zpátky zalezou do svých laboratoří, pracoven, nemocnic...a pokračují tak, jak byli zvyklí - z části i kvůli tomu, že na inovace nemají čas. A to by přeci měl být rozdíl mezi člověkem vynalézavým a inteligentním a hlupákem. Člověk vynalézavý a inteligentní ví, že se mu investice do inovací vždycky vrátí. Jenže jak to chcete provést, když na vás tlačí firma se svými termíny a chce hlavně výsledek i když třeba horší?
Vše má svá pro a proti a zde to myslím platí dvojnásob. Vybrat si mezi vědeckou dráhou a podnikáním je těžké. Úctyhodná je i snaha propojit tyto obory, aby ze spolupráce mohli těžit všichni. Jen se nesmí zapomenout, že vědecký čas je cenné zboží - cennější než ten podnikatelův, i když to není třeba vyjadřovat v penězích, protože vědců tolik nemáme a pokud jejich čas vymrháme, nebudeme schopni pokračovat kupředu...